…do větru

Zní to až moc poeticky, což nemá. Jenže na rychlo se rozhodnout, že něco napíšu znamená rychle vymyslet i název článku, nějakej úvodník, nadpis, … a v tom nejsem dobrej. Už takhle mi to trvalo přes pět minut, tak jsem jen koukl ven a vzal neduh posledních pár dní (nebo snad jen hodin) a doufám, že tenhle článeček bude tak rychlej a tedy i tak rychle v nedohlednu a pryč stejně jako ten vítr, co českem teď prošel…

Poslední dny, snad poslední měsíce, se mi láme život, Jo, zase, mluvim o tom furt. Skončila škola, stěhování, zažívání se na jinej životní styl, na jinej režim, hledání práce, práce. Skončil jsem u korporace, telekomunikační, kde jsem druhym měsícem. Pořád je to zmatek, pořád si vlastně asi neuvědomuju, že tam pracuju, že je to způsob, jak vydělam peníze, resp. že si vůbec peníze vydělávam. Zdánlivě je vlastně všechno stejný – je třeba nějak vstát, upravit se, jít někam, něco dělat, nějak se najíst, nějak se setkat s blízkýma osobama, nějak žít. Tady se zase nabízí napsat, že nějak žít je z toho věc zastřešující všechno ostatní a nějakym zvláštním způsobem pořád neuchopitelná, nepochopitelná, plynoucí. Následně děsivá, krátící se, neuvědomělá, nelogická. Žít pořád asi ví jak všichni kolem mě, nějak si tu veličinu žití, tedy čas, všichni dokážou uspořádat a smířit se s ní. Dokážou bádat v minulosti, brát z ní do přítomnosti, zde i transformovat a použít na budoucnost. Já ne. Já si prostě žiju v neuspokojení z minulosti, strachu z budoucnosti a nicotě přítomnosti, která se zdá příliš snová na to, abych se zmohl na to ji jakkoli zpracovat v produktivitu a… a prostě dělat něco, co dává smysl. V praxi to znamená jít do práce, z práce, plácnout se k počítači, hrát a jít spát, někde proloženo vínem a kocovinou den na to. Je to začarovaný. A když už chci něco dělat, že mě fakt svrbí všechno v mozku, když se nenávidim za každou minutu zmařenýho JÁ, objeví se zdi pochyb a nenávisti sebe sama za to, že nic neumim, že vlastně nevim, co chci, že nevim, kam směřuju, … Konkrétně u mě se to týká kreslení, focení, různejch překladů, obecně čtení, hry na kytaru, nebo třeba i debilního cvičení nebo rozvíjení nějakejch vlastností, který cítím, že mam. A tam se to zamotává zase dál, protože to začnu v hlavě rozmazávat a přeanalyzovávat (over-analyzing zní teda mnohem líp, ano) a nakonec se nenávidim i za to, že si vlastně namlouvám, že mam nějaký pozitiva, který bych mohl rozvíjet. Já logicky vim, že není težký se k těm ideálům dostat. Vím, že nemůžu koukat ze svýho úhlu pohledu na výšiny toho, co bych chtěl jednou umět, vim, že se tam můžu dostat (jen) přes malý krůčky a ne přes skoky, který ale od sebe požaduju, protože nejsem tak trpělivej na to něco dělat tak pravidelně a tak často (snad proto, že nevěřim, že na to budu mít čas, protože je všechno všude jen nahodilost bez řádu). A když už si konečně uvědomim, že jsou všechny moje bloky jen výmluvy, proč něco nedělat pravidelně a zlepšovat se v tom, zjistim, že nevim, co mě zajímá, kam směřuju nebo kam směřovat chci a že na to stejně nebudu mít, že jen sám sebe budu ztrapňovat a zklamávat v rámci toho, kolik lidí na světě bude vždycky lepších a já nikdy nedosáhnu toho, co oni předvádějí, resp. toho, co já chci, co od sebe očekávám (snad i proto, že to od sebe očekávám hned, jelikož není jedinej důvod, proč bych to hned umět neměl.

Nakonec si uvědomim, že nechápu, že ještě neležim někde ve škarpě. Že jsem schopnej chodit do práce, mít peníze, neopíjet se do bezvědomí, schopnej něco psát, nějak se vyjadřovat, nějak se bavit s lidma, který jsou way out of my league in terms of intelligence nebo prostě jen edukace. Je to jedno. Jsem jen sběratel názorů, resp. jejich konzument a analytik. Vlastní názor nějak vytvořenej mám. Ale je pohyblivej, je…neurčitej… Protože mi všechno přijde nějak jedno. Protože v konečnym důsledku, jak tam vnímam věci globálně, obecně nebo jak to říct, všechno vypadá jako zbytečnost. Hlavně když teď člověk nějak vnímá volby a podobný věci. Všichni kolem mě se rozčilujou, debatí, smutní, ale mě jakoby to obcházelo s nádechem cynismu, protože fakt nevidím jakejkoli důvod k tomu něco ohledně voleb řešit. Ale to jsou volby. O tom se dá psát dál a dál a další a další názory. Nejsem v tom vzdělanej, tak vlastně pořádně nevim, co by to pro svět znamenalo. Nebo to nějak cítím a proto mi to přijde jedno. Třeba si jednou uvědomim opak a bude mi to líto…

…

Jenže tenhle článek (mimochodem článek je zdrobnělina – přemejšlel jste někdo o tom, jak by ‚člán‘ zněl divně?) jsem chtěl postavit jinak. Blejt věci asi koukam umim, ale nějak se dostat k pointě, …

Na facebooku bejvalej spolužák z gymplu napsal na zeď jednoho z kantorů, aby řekl jedný kantorce něco. Je jedno kdo komu a co. Pointa je, že si třeba ti kantoři uvědomí, kdo to byl za studenta, protože třeba něco uměl. Je pamatovatelnej. Já si ho pamatuju, nějak vnímám, že teď třeba někde jezdí, že má třeba nějakou práci. Nevim, to je vedlejší. Osobně vlastně moc nevnímám svůj názor jako jakkoli relativní, protože si pamatuju až příliš lidí, příliš věcí, příliš situací… whatever… Co mě ale děsí je, kolik lidí zná mě.

To že někdo někoho zná je nějak normální. To, že k vám někdo přijde a začně vám vyprávět, že vás zná, je zlváštní. To, že se vám to stává častěji, je většinou zapříčiněno nějakou vlastností, kterou máte, nějakou celebritiozností nebo divnou konstelací hvězd.

Mě se to častěji stává.

A je to divný.

Je to nezasloužený.

Nějak mě lidi poznávají nebo mi říkají, že mě znají, když o sobě trochu promluvim. Že jsem tenhle a tenhle a že mě znají odtud nebo tamtaď. Jsem hrozně slavnej, protože se o mě mluví. (Přeháním to, jasně, je to na lokální bázi celý…) Jednou jsem takhle seděl někde s lidma a promluvil na mě kluk ze staršího ročníku z gymplu. Prej kdo jsem, následně pak ‚Jo aha, to jsi ty ten slavnej a tajemnej Brych!‘. Jo, byl jsem. A vlastně jsem nevěděl ani jedno z toho. A přesně v tom tkví pointa celýho tohodle příspěvku.

Bejt slavnej je asi krásnej pocit. Víte, že vás zná spousta lidí, jste něčím zajímaví, něčím jedineční, nějak obohacujete okolí, a tak se o vás mluví a čeká se od vás nějaká ikoničnost a samozřejmě moudrost, vtipnost, … něco, co v tý společnosti koluje, protože je to nějakej klad, je to něco specifickýho, je to něco, čim člověk vynikl u několika dalších, proto to ví i další okruh a tak dále.

Jenže ne u mě.

Jednoduše řečeno mi přijde hrozně chabý, že jsem známej pro svou tajuplnost. Jsem prostě tajemnej, ten, co toho moc normálně nenamluví, ale přesto jsem něco dělal, něco zajímavýho, tak se to z člověka na člověka přesouvá s nějakym zvláštním posvátnem, že jsem jako tohle a tamto dělal, ale něco o mě reálně ví jen úzkej okruh lidí. Jenže pak s váma ten člověk s touhle představou je a očekává odhalení toho tajemna, nějak se snaží zjistit víc, snaží se zjistit, co tam vězí, čím jako tenhle člověk naproti mě učaroval těm ostatním. A nic nepřichází…

Nevim vlastně, jestli je to fajn nebo ne, že to ten dotyčnej nezjistí. Jestli ne, jsem dál tajemným. Okruh se rozšiřuje, případně zůstává stejným. Jestli se ale nějak otevřu a něco řeknu, jestli ukážu, jakej jsem, kouzlo zmizí a ukážu se prostě takovej, jakej jsem. Nudnej, v rámci diskuse bez názoru, protože se měnitelnej názor nepočítá. Jen nudně sebetrýznivej někdo, kdo se náhodou dostal tam, kam se dostal a vlastně…by to takhle mohl dělat každej. A teď samozřejmě vyvstává otázka, jestli mi vadí, že si to o mě lidi myslí, nebo to, že si o mě myslí něco a následně jsou zklamaní…

Kolem a kolem, moje pointa byla, že tak jako tak jsem vlastně zdrcenej tím, že nejsem známej pro něco. Že jsem prostě jen tajemnej.  Že tam třeba nějak potenciál něčeho je, ale lidi z toho venkovního okruhu to vidí jako tajemno. A to se rozplyne, jak mě uvidí, jak se se mnou baví. A jestli se nerozplyne, tak jsem prostě nepromluvil natolik, aby se to projevilo. A bejt tajemnej, to je sice krásný, ale jestli je to jen blejskavá slupka, pod kterou nic není, to je nahovno. A jestli se o vás lidi nebaví kvůli nějaký kvalitě, kterou máte (ne, tajemno není kvalita), tak je to nahovno. A tudíž cokoliv děláte je nahovno. Připadam si jako…asi jako klaun? To je teda kurevsky debilní metafora, … ale o klaunech se lidi baví, jak jsou vtipný (asi – já žádný neznam, ale obecně se to tak vnímá), ale nikoho nezajímá to pod tim, ten člověk pod tou maskou (a navíc je to fakt totální klišé, achjo). A když mají rádi toho klauna, kterej má pověst, a poznají toho člověka, kterej ho ztvárňuje, a ten se jim nějak znelíbí nebo prostě jen toho klauna začnou vnímat nudněji, protože ten člověk samotnej je nudnej, … tak je to průser. Nebo spíš to je to, co mě žere, co mi vadí. Protože tajemno není…není to vlastnost. Není to něco, na čem může člověk stavět. Jo, stavět na tom asi může, ale nějak… neuspokojuje mě to.

Já bych si totiž fakt rád myslel, že mám kvality, díky kterym bych byl známej. Fakt bych si rád myslel, že za mnou lidi přijdou a řeknou mi ‚Hele, ty prej docela dobře rozumíš telefonům / ty dobře nasloucháš / ty umíš hrát na kytaru / … tak to bys mi mohl tohle a tamto‘ … Jenže tajemno je nic. Tajemno je jen opona, za kterou kdo ví, co člověk najde.

Navíc je tohle všechno asi nějakym způsobem postavený na egoismu, což mě vlastně taky sere.

…

Mam v sobě třetí víno. Nic jsem dneska snad ani nejedl. Připadá mi, že jsem napsal příliš slov na to, aby něco znamenala nebo vyjádřila. Témat je tam navíc víc, než bych chtěl. Navíc nedokončenejch. Navíc nerozpracovanejch. Nedodělanejch. Klasika, jsem z toho celej šťastnej.

Připadam si zbyteně teatrálně. To jen abyste věděli.

Neberte mě moc vážně – vždyť už ani toho větru venku moc není.

Řecký ERASMUS – 12. 7. 2016, Nitra

Otevírám oči. Venku svítí slunce. Další zabitej den – je jedenáct. Zjišťuju internety. Fungujou. Balim si potřebnosti – telefony, počítač, cigarety, zapalovač. Triko, kraťasy. Padají, přendat pásek jsem moc línej. Už po schodech slyšim syna mluvit, skypovat nejspíš.

Rodiče nejsou doma. Odjeli. Když jednou začnete cestovat, není vám nikam moc daleko. A kousek od Vídně, 150km, to není daleko ani když necestujete. Prej je to cenově dobrý, sortimentem nemalý. Tak odjeli. Neznámo kdy, neznámo návratu.

Jsme tu sami. Nikolas něco kuchtí. Chrochtá. Ne, směje se, jo. Skype jsem odhadl správně. Tematickou skupinu taky nebylo tak těžký odhadnout. Majnkraft frent. Něco vaří. Nic necítím, takže to nemůže bejt nic dobrýho. Prej jsem promeškal snídani, snědl ji za mě.

 Což mi nevadí. Dokud nekouše mě, je to v oukeji…

Prej dělá oběd. Těstoviny, a jestli jsem mezi jeho vzdechy, heky a chrochty slyšel správně, bude houbová omáčka. Ta, o který jsem minulej den říkal, že ji nemam rád. Asi si to špatně vyložil. Asi si myslel, že to vlastně myslim tak, že ji vlastně mam rád… Hm. Rozkládám počítač, zapínám fejsbuky, internety, emaily, další záložky. Jsou otevřený jen proto, abych si nepřipadal tak nedůležitě. A že vlastně na tom počítači mam co dělat, i když nedělam. Občas je to škoda.

Přisedá si. Zase by prý jedl.

Z jeho pohledu nelze vyčíst, jestli mě hryzne.

Nehryzl. Zatím dobrý.

Celej den vypadá marně. Synáček si chce hrát. Hru. Kterou jsem mu nainstaloval.

To zamyšlení se nad sebou musim provést někdy brzo…

Jedna hra, dvě. Je to nuda. Neumí to, hru založenou na hraní proti jiným hráčům hrajeme proti počítači. Je to nuda. A pořád dokola. Jídlo, ohledně kterého jsem se nemýlil. Makarony s houbovou… polívkou? Tomu se nedá říkat omáčka. Mixuje to majnkraftem a skajpama. Chrochtá mi skoro do ucha. Musim někdy vygooglit, jak se dělá zabíjačka. Ono se to jednou hodí. Ukazuje mi spoustu věcí, chlubí se, že ve hře zdolal věž, že on ji jako skolil. Je jedno, že to byla spolupráce ceýho týmu, je jedno, že o tom ta hra není. On ji prostě skolil, tak ‚hele!‘.

Nenávidim to. Na druhou stranu nemůžu neuznat, že to v sobě má kouzlo. Kdyby mu bylo míň asi to docenim víc. Třeba sedm. Dětský nadšení ze světa je skvělý. Zvlášť, když člověk to nadšení nějak ztratil a nechce ho znova najít. Protože vlastně tolik kouzelných věcí není, protože je všechno zřejmý a unylý a líný a prohnilý a neupřímný a nedobrý. Nevim.

Ono by se to dalo srovnat s Písmem. Asi není nadarmo psaný, že máme bejt jako děti, připadně, že dětem patří Království. Děti jsou čistý. To se jakoby říká, jo, jenže na klišé se tady nesnažim hrát. My dospělý, formovaný společností, řešíme sračky za sračkama a absolutně vynecháváme zásadní věci. Lidstvo řeší všechno od subatomů, virů, mikrobů až k planetám, soustavám, vesmíru. Ale to zkoumání, v rámci starostí o novosti a souvisy a psaní článků, zůstává bez zjevnýho zaujetí, bez pozastavení se nad tim, jak to vlastně je úžasný. Třeba jsem jen naivní já. Pro nihilistu… ne. Chtěl jsem napsat, že pro nihilistu to tak úžasný bejt nemůže, ale to je zkrátka kravina. Ty věci jsou úžasný a je jedno, jak je člověk nábožensky založenej. Vždyť jen debilní fotosyntéza je totálně mimo vnímání člověka, stejně jako jedinečný vlastnosti vody nebo unikátní postavení Země vůči Slunci. Ne?

Rodiče dlouho nikde. Je to fakt dlouhý. Alkohol se mi pít nechce – kdo ví, co by ještě mohlo přijít a před kym bych ještě neměl bejt opilej. Navíc tu asi žádnný není.

Cigarety, káva. Cigarety. Hry. Cigareta.

Otevírají se dveře. Ani jsem neslyšel auto, snad v zápalu a z napětí ze hry. Třeba jsem jen těsnil všechny zvuky. Nemam rád chrochtání.

Káva, cigareta. Jdeme do tesca, potřebuje se něco dokoupit. Syn jede do nemocnice, zítra, a potřebuje pyžamo. Celkově asi moc nechápu logiku toho, nač potřebuje do nemocnice pyžamo. Je vedro. A triko s trenclema nemůžou udělat jinou práci. Dobrý. Oukej. Jedeme. Otec zůstává. Druhý auto, malý, modrá suzuki. Taková pěkně dámská. Syn vpředu. Další hádky a odmlouvání. Točim očima. Spíš tak vnitřně. Prej mam velký oči, říkal Nikolas, tak by to mohlo bejt vidět.

Procházíme nádorama společnosti. Těch obchodů je milion. Milion hadrů, milion lidí. Kolik se toho asi vyhodí?

Konzumnost je fakt problém. A neříkam to za sebe, měla by to bejt sama o sobě dost objektivní věc. Jenže – ano, člověk si to uvědomí, když chce. Když to vidí, když je vnímavější. Jenže je tak rozmazlenej, zvlášť tady v Evropě (nemluvě pak o Americe, žejo – jů-es-ej! Jů-es-ej!), že je prostě zvyklej dostat, co chce.  A má pocit, že chtít rovná se potřebovat. Ne. Je to zhejčkanost. Debilní zhejčkanost. A já sám to cejtim na sobě. Nic nepotřebuju. Nic. Jenže – furt je tu něco. A vždycky se najde výmluva, kterou si to dokážu ospravedlnit. A – ani to jak výmluvu necejtim. Třeba teď – novej telefon – má novou čočku, dělá lepší fotky. Rád fotim, telefon mam tři roky starej, takže to už někam postoupilo, blabla. Obecně za nicmoc neutrácim, žádný hadry, elektronika, … s cigaretama se tak nějak pasivně počítá a to víno s kávou, to je tak jako normální. Jenže to je lež. Od první myšlenky. Asi teda.

Jsem v tomhle vlastně celkově speciální. Všechno, co vede k užívání si života, beru jako hřích. Více či méně. Ano, občas mam světlý (nebo slabý?) chvilky, kdy si říkam, že jo, že k tomu to vychutnávání si těch věcí patří. Člověk by měl prostě dělat věci k tomu, aby žil, ne žít proto, aby dělal ty věci. Dává to smysl? Prostě… všechno má nějakej smysl. Ovoce a zelenina má vitamíny, maso minerály, bílkoviny, nevim, … voda je zřejmá, v kávě je energie, alkohol je léčivej, … sex je na tvoření dětí, obrazy jsou na učení a hudba na… chválu Boha? Dejme tomu… takhle mi přijde, že to je. A člověk by z toho neměl mít požitek… Nebo teda ne především. Asi není špatný dát si jablko proto, že má vitamíny a přitom si ho vychutnat… Je ale dementní jíst jablka proto, že jsou dobrý. A přežírat se třeba. Nebo mít ochutnávky vín, protože nevim proč… Protože jsem zhejčkanej blbec, co nemá co s časem a snaží se hrát na nóbl nebo znalce a odborníka. Sex dělá, žejo, děti, a je prostě fajn, že k tomu ten orgasmus patří. Ale šukat – a v tomhle spojení je to fakt prostě šukat – kvůli požitku, to je marnost. A to se většinou prostě děje. Hlavně je to teď zmedializovaný tímhle směrem, stejně jako milion dalších věcí.

Další návaznost (to je hloubka – to čumim, kolik mam vrstev) – reklamy. To je zlo. Ne snad proto, že by lidem něco nabízely. To je super. Jo, ať mi nabídnou, co bych měl proč si koupit. Ale čistě bez emocí a bez… nevim… konkurence? Vždyť je to nakonec stejně všechno stejný a sračkoidní… A místo toho, aby se jelo na kvalitu, tak se jede na prachy. Když pak půjdu dál, nejde ani tak o to nabízení, ale o přesvědčování – fakt důkladnym a hlubokym – že to ten člověk potřebuje. Prostě musíš mít novou kolekci. A prostě to je nový a budeš hrozně kůl. A ty to prostě chceš, protože chceš bejt kůl. A teď to prostě využiješ a teď  budeš hustá a nekoukej na včera a zítra…

A další věc: měl jsem kázeň. Téma smrt. To je super. Fakt. Na smrti se láme teologie. Snad každá. A teď jsem si, žejo, hledal literaturu, myšlenky, odkazy, … a dostal jsem se přesně k tomu – tanhle doba, takhle společnost, tenhle konzum… to jsou prostě věci, který člověka dostávají totálně mimo osu čehokoliv. Člověka to ničí zevnitř, rozkládá to hodnoty, rozkládá to rodinu, … jestli tohle někdo bude číst, bude si o mně myslet, že jsem kretén a totálně mimo… osu… jo, takhle prostě přemýšlím milí zlatí… každopádně – konzum kouká na teď a odkládá myšlenky na smrt, jak byla ta kázeň teda, a samozřejmě nutí, nebo spíš dovoluje mu, uniknout od reality, nevšímat si životních otázek (ne těch ‚co bude k jídlu‘). Člověk prostě někam směřuje. A je mi jedno, jestli bude člověk ateista, muslim, křesťan, budhista, hinduista, … ale doprdele ať se ty lidi zastaví a myslí. Ať o tom diskutujou. Nevim, třeba chci od světa moc. Ale ať mi nikdo neříká, že je nakupování, reklama a já tady a teď lepší, než něco jinýho. … Já si možná trochu protiřečim, co?

No ale zpátky ke konzumu.

Mně to většinou z kapsy nejde, ty prachy, tak mi to přijde jednoduchý. To je jedna proměnná celýho toho. I kdyby ale, věřim tomu, že si na ten telefon třeba pučim. Nebo notebook. Nebo televizi. Cokoliv. A  výmluvy, který mam v sobě tak precizně zakotvený, by mi dělaly pilíře.

Zajímalo by mě, jestli někdo (jasný, je nás tady několik miliard, někdo asi jo) někdy přemejšlel nad tim, kolik se toho vyrobí, kolik prodá, kolik použije (na celou životnost předmětu), kolik toho zůstane na skladech a kde pak končí zbytky, ať už neprodaný nebo lehce použitý. Vždyť je to hnus! A všichni kecáme o tom, že je nám líto, že někdo kurva umírá támhle v Africe, že nemá jídlo, blabla, nevim… Ale místo toho dát prachy na charitu, dám třicet tisíc ročně za cigára. Za zkurvenou závislost. Jenže u cigaret je to zjištěný, že je to závislost a dělá se nějaká pseudoloby za to to zarazit. Zase – kdyby to někdo fakt chtěl zarazit, hodili by na to takovou cenu, že by na to nikdo neměl, případně by zakázali dovoz úplně. Což teda zase hraničí s demokracií, ale… zpátky k tématu: zkrátka u cigaret je to dokázaný a je snaha s tim bojovat. Jenže my, my rozmazlenci, my jsme závislí na všem kolem. Od sprchy jednou denně, přes jogurt k snídani až k oblečení, elektronice… Ano, jsem extremista. Takovej teda trochu pseudo. Moc se sebou taky nebojuju… Jsem pohodlnej. Takže je celej tenhle proslov vlastně do pléna, protože káže vodu pije víno, to nikdy nefungovalo. Oumáj… Tohle popisovat, to je zmar. Jsem zmar. Já vim.

Tak jsme vybírali pyžamo…

Vybírat pyžamo, to je s puberťákem těžký. Navíc s takovym, co poslouchá Nicki Minaj a je teplej. Teda, to není, ale mohl by. Teda jakože možná. Ale ten Tatum na stole, žejo. A taky se moc stará o vizáž. Teda krom toho, že je tlustej jak prase. Jo. Prostě vlasy a tak. Na druhou stranu teda je to asi v rodině – otec měl naušnici a kdovíjakej to byl frajer dřív, brácha má naušnici. Tak já prostě nevim. Tak či tak – vybírat to pyžamo, horor. Na druhou stranu ho i trochu chápu. V jeho věku není nikdo nepší. Něco se ti líbí a matka furt něco probírá. A tebe to už nebaví, protože počítač a prostě musíš stát a já nevim prostě. A to růžový je nejlepší a co furt řeší… Jak říkam, asi jsem nebyl jinej. Ale teď mě to samozřejmě sralo, mamku taky. Je absurdní, že se snažim bejt v těchle situacích, s někym cizim, jakože lepší, jako dospělejší a uvědomělejší. Ano, jsem, ale machrovat nad čtrnáctiletym klukem? Cmon…

Dovybrali jsme. Ještě vodu, tatranky, cukry, cigára, jdeme. Cestou beru tři trička, jedno pro sebe.

Já to říkal, že jsem hovado.

Bereme to přes mekáč, mám nějaký menu, nevim, nevyznam se. Bereme to domů. Sníst, zapít, zakouřit. Jde se na meruňky. Zvedá se vítr, snad konečně sprchne. Jestli ne, asi brzo přestanu dejchat. A umřu. A nebudu dejchat. A vysublimuju. Tipuju to na dva kýble. Sbíráme, plody jsou shrabaný ke stromům. Byl tu děda. Pletu se, odcházíme se dvěma a půl kýblema. Klidně bychom ale mohli zůstat a nasbírat ještě jednou tolik. Vítr se opírá do všeho, plody útočí shora. Asi že jim berem mrtvý.

Vyprošuju si víno. Berou se dva litry.

Jedeme k dědovi uskladnit meruňky a cukry. Prohazujeme pár slov, pálíme tabáky. Děda povídá něco o tom, že by mohlo sprchnout. Ano, samozřejmě, mohlo by. Přikyvuju. Asi se z ničeho nic transportuju v čase – děda, z ničeho nic, že čas hrozně letí. Vypadá ztrápeně, ač ho znam jako vlastně docela veselýho chlapíka, takovýho dědečka hříbečka. Teda, takovýho upravovanýho, modrookýho, oholenýho. Prostě začal z ničeho nic o tom, jak to plyne a jak je svět nevim, něco. Jak říkam, vypadal ztrápeně… A já se mu nedivim…

Občas se zamýšlím nad tím, proč se mam tak, jak se mam. Proč mam jako jedinej z okolí pocit patosu, vyčerpání a bezvýchodnosti. Nedělá mi problém v debatě nadhazovat, že stejně všichni umřeme, starší mě pěskujou, že to nemůžu jako mladej říkat takový věci. To bych vraždil. Děda toho má hodně za sebou. Děda, děda už je znuděnej, něco zažil, dokáže porovnat. Jenže… co když… co když jsem prostě já ten čas a zkušenosti nepotřeboval? Co když  jsem toho vstřebal už dost na to, abych to věděl, abych z toho měl pocit patovej? Mamka mi na jednu stranu blahořečí, jak jsem inteligentní na svůj věk, blabla, … na druhou stranu ale stejně tvrdí, že si toho musim ještě hodně prožít a že až budu starší, tak něco pochopim… Já jí to nevyčítám. Jen mám občas pocit, že jsem to já, kterej toho o něčem ví víc. A teď mi zase nejde o nějaký srovnávání a masturbaci ega, jen… Vlastně nevim. Další odstavec bez pointy. Jenže to ve mně vře. Na jednu stranu jsem rád – jo, prohlídnout skrz pozlátka všechny a vidět za ně, vidět do lidí, rozumět věcecm, to je super… ale s tim se ztrácí i touha do života. A bez tý je to všechno k čemu? … starý lidi, ty aspoň brzo exnou… a nebudou.

Vracíme se. Jdeme dolů, k druhýmu baráku. Sociální zařízení, hospic, dalo by se říct. Je pěkně zařízenej, zevně i vnitřně (má prostě pěknou duši, haha). Je prý třeba spláchnout záchody. Ne, nevím, co si pod tím představit. Prostě jdu, ač tam asi vůbec nebudu potřebnej. Nevoní to tam. Nemocnice hadr, záchody pak tím spíš. Je to všechno čistý, což o to, ale ty pleny plný nepěknosti tam prostě někde číhají. Splachujeme. Všichni najednou. Nemám tušení, jak zjistit, kdy splachujou ostatní, tak prostě při neobvyklym zvuku splachuju taky. Jednou, dvakrát, třikrát. Patnáct minut. Jdeme zpátky.

Celej den posloucháme syna, jak se bojí operace. Nikdo ho nebere moc vážně, všechny tim spíš sere, tím spíš mě. Krom toho furt volá na mamku, že jí chce něco říct, ukázat, povědět. Ne, oh, ne.

Saham si do svědomí. Toho kluka to fakt asi muselo děsit. Mít na zadku nedorostlý dvojče, to není prdel (haha – zadek, prdel, chápete, ne? Ne? Meh, nic…). Jenže zase – se zkušeností dospělýho, to je těžký mu na to něco říkat. Ano, rodiče ho drželi, že se není čeho bát, že tohle, že tamto. Ale já sám umírám na zubařskym křesle s minijehlou, která mi má mrtvit čelist. Jak bych se pak tvářil na zrůdnost, která mi má umrtvit půl těla? Hnus velebnosti… Ale vážně, co mu na to mam říct, když mi to říká popátý? Hm? A chce si furt povídat a mluvit? No ne prostě, to se na mě nezlobte, nemůžu, nejde to. Kdyby aspoň ten svůj tupej znuděnej ksicht na mě furt nevotáčel. A když už se zeptam, jakože co, když mam to hypersuper periferní vidění, tak že nic. A nevim, jestli jsem tak krásnej nebo jen… ne, nevim… prostě nevim…

Krátce hrajeme, sklízíme ze stolu, kam se budou házet věci na balení. Řecko se blíží. Začíná pršet, klesá tlak, všichni jsou utlumený. Sedám si k počítači a vzpomínám, že už jsem dlouho neviděl žádnej normální seriál. Stahuju titulky a doufám v čas v několika dalších dnech.

Ono se to samo nezkoukne samo, žejo.

Zavadil jsem o kříž na krku. Dřevěnej, na gumičce. Ozdobnej, vyřezávanej. Nejsem na něj ještě úplně zvyklej, je velkej a není ze stříbra. A není na řetízku. Dávám zpět pod triko, obracím se k monitoru.

Občas rozvažuju, a zase se dostávám k již zmíněnýmu tématu trochu, k tomu někde nahoře, že jestli jsem jakoby hoden toho kříže. Nebo jestli… jestli bych se neměl zamejšlet víc nad tim, co dělam, když ho na sobě mam. Samozřejmě, měl bych, jasně… Ale zase je tady otázka totálního pokrytectví. Bůh je všude, Bůh vidí všude (oh, to jsou teda slovesa… jak nedokonalý ty lidi a jejich prostředky jsou, nikdy mě to nepřestane překvapovat)… zkrátka je Bůh, oh, síla, dejme tomu, energie… Síla, Energie, jsoucí všude a prostupující vším. Takže stydět se dělat věci jen když mam kříž na krku, to je mimo a pokrytectví. To je jako se chovat pěkně jen v chrámu a vypadat, odejít a bejt grázl. Jenže já tam furt cejtim nějakou mezeru. Přeci jen…ten kříž má bejt připomínka, má to něco znamenat… To je asi totálně… ne, nevim, zase nevim… Asi podle intuice, podle citu. Což je zase složitý, protože cítit můžeš spoustu věcí. A co když třeba cítíš nutkání pálit ikony nebo…nevim…? Hm, hm…

Jdu spát. Je zase moc, ráno bych se mohl se synem alespoň rozloučit. Zdvořilost. A mohl bych pak konečně něco dělat. Nebo alespoň jen koukat na bednu, na seriály, na fejsbůky. Je jedna. Ještě videa. Po patnácti minutách – sonar. Ne. Ne, ne, ne. Ne. Odmítam si to přiznat. Je to ale těžší, než jsem si myslel. Proletěl metr ode mě. Posouvám notebook, kreju se peřinou. Mam pocit, že si ze mě dělá srandu. Jako by tak nalítával a vždycky zacitoslovčil ‚Uííí‘. A teď ale vole co. Statečně se zvedám, statečněji opouštím pokoj. Sedá na futrál od kytary visící vprostřed místnosti na trámu. Sedí tam, kouká na mě. Určitě se směje, vim to! Ano, jistě, opět přišla myšlenka vraždy netvora. Jenže kdyby se něco stalo, tak umřu já. Já to znam, jak to ve filmech je. Tak jsme zas oba bojovali velice pasivně. Patnáct, dvacet minut. Dvacet pět. Třicet – nožičky, zadeček, křídla,  letí. Přes pokoj, přes dveře. Sedá si. Asi se na to vyseru. Beru cigára, teda, vrham se po cigárech, po zapalovači, po mobilu, ladně zdrhám. Cigárko, instagramíček. Nervíčky. Vracim se. Správnej čas – satan sedá na roletu ZA otevřený balkonový dveře. Dva ninja kroky, zavřít, ha. Fotim. Půl čtvrtý. Paráda, jsme všichni šťastný, zdá se. Zapínám větrák, plán s přírodním vzduchem nevyšel. A nikdy už nevyjde. Zápasy s lítacim zlem už mě neba. Je to nuda a vždycky vyhraju.

…

Mám žízeň a po střetu jsem vystřízlivěl. Alespoň není vedro. Tolik. Dobrou

Řecký ERASMUS – 11. 7. 2016, Nitra

Zapomínám. Nevím. Standardně jsem vstal debilně a několikrát. Stejně tak jsem projížděl mobil a nakonec se rozhodl odebrat dolů ke společnosti, která mě už teď, jen v představách, neuspokojovala.

Vstalo se zase pozdě, ač dřív, než normálně, což v konečném důsledku dává půl jedenáctý. Káva jakožto životabudič mi znovu začíná den spolu se třemi cigaretami. Ne, nezamýšlel jsem to. Prostě se to stalo v rámci dalších debat s lidmi – to člověk nevnímá čas a prostě dělá věci s rukama, ač třeba neví.  Povídáme si. Je tradičně vedro a konverzace plyne jen proto, že nikdo nemá vlastně pořádně co. Přichází otec, že budeme zapojovat zesilovač. Yamaha. Bedna jak kráva. Mam to propojit, protože na to vidim a měl bych se v tom asi nějak vyznat. Asi říkam, že asi jo. Asi k tomu mam největší předpoklady. Odtahuju stolek, beru dráty. Jsem zmatenej. Milion čudlíků a díreček a popisků a šroubovacích čudlíků a barviček a dělení a párových díreček. Beru dráty do ruky. Koukají na mě dva lidi. Otec odchází, syn má pomáhat. Hledam zásuvku. Na prsty…

Překvapuje mě, jak jsou dospělý chlapi se všim totálně smířený, na všechno serou. Tohle si dovolí, tohle je jedno. Hlavně se to projevuje třeba v řízení. Je jedno, kolik je na značce. Prostě potřebuješ někde bejt, tak jedeš. Nebo při vyplňování papírů. Tohle nepotřebujou, tohle ať si vyřídí sami. K čemu chtějí rodný číslo? Třeba se jen snaží přede mnou chlapi vypadat jako chlapi. Jakože mají většího pindíka… No, nevim, kam jsem se chtěl dostat. Asi nikam. Jen že jsem nakonec Yamahu pozapojoval způli díky tomu, že mi po hodině otec řekl, kde si pamatuje, že to bylo zapojený. Jako bezva, super, zařídili jsme to. To mám rád, že si to můžu jakoby osahat a zjišťovat a pak mi to někdo řekne. Syn jen čuměl a dělal hovno, to mam jakoby vůbec nejraději, jakoby, nejraději.

Je to fakt speciální tvor. Když odhlídnu od jeho vzhledu a nevychování, … nepřestane mluvit. Já nevím, jestli je to obecně nemoc slovenska. Není první, kterej mě chce umřít. Není první, kterej si to neuvědomuje. Ale to člověk prostě… to prostě nevíš, jestli jsi v blázinci nebo v pekle nebo jestli je to na tebe nahraný. Realitiyshow. Nevíš. Prostě… To je mluvení o tom, aby se mluvilo. Aby nebylo ticho. Aby se ty lidi slyšeli a aby já nevim. Nemysleli. To by sedělo. Teda – tak to asi je. Je to jako sledovat nekonečnej komentář na Novinkách. Proč… proč by se lidi zdravili víckrát za den? Když jsou celej den… celej tejden (!) v jednom baráku, je fakt nutný každých pět minut slyšet ‚ahoj Mižu, dlho sme sa nevideli, že?‘? Fakt… co? Nebo milionkrát ukazovat na monitoru, co udělal novýho v minecraftu? Nebo vole… Nevim. Nevim. Nevim. Pořád na mě navíc čumí. Jsem skoro přesvědčenej, že je teplej. Ač je teda asi normální mít vytisklej Tatumovo ksicht na pracovnim stole. Jestli tam byly srdíčka už pořádně nevim. Asi jo. A poslouchat kecy o tom, jak za osm hodin neměl čas uklidit nádobí z myčky, to mi cuká pěst. Tyvole – oh!

 Bude oběd. Snídani tradičně promeškávám, stejně jako šanci přes den něco udělat. Den nemá smysl od rána. Vlastně od minulý noci, která… Ne, znova popisovat věci nemá moc smysl takhle za sebou. Místo snídaně je oběd, tedy jeho provedení tady. Maso – párky ke grilování (na pánvi), maso na grilování (asi hovězí; na pánvi). Najedl jsem se, ač porce byla malá. Nechtěl jsem moc jíst. Jíst nemá moc smysl, v tomhle vedru. V tomhle vedru nemá smysl nic.

Prý čekáme na tábor. Maďarské děti se jedou podívat do rockového musea dávno staré kapely, která je glorifikována pánem domu. Vyhranil si prostor na památnosti jejich tvorby, jejich života. Je to fajn. Pět krát pět metrů zesilovačů, vitrín, odznáčků, článků, vlaječek, magnetofonů, desek, cédéček, kazet, alkoholů, plakátů, kytar, … Že ho to prej už nebaví. Že to chce pryč. Jo, chápu, tolik zbytečně zabranýho prostoru by sralo každýho. Přijíždí autobus, rojí se děti, mluví, pískají. Sedím na verandě se starším synem, jeho manželkou a dvěma dětma. Mladší z nich má úžasný oči, hrozněroztomilej. Starší je zvídavej a tak nějak dobře komunikační. Vždycky, když se na něco zeptá nebo mě slyší mluvit, stydlivě se usmívá. Chtějí  pryč, k prarodičům, ale k neštěstí všech zúčastněných nemůžou – autobus blokuje cestu, auto. Chtějí jít pěšky (chtějí jít pěšky!). Nejdou. Spousta minikonverzací, nic ostrýho po ruce.

Je vedro.

Přichází pán domu. Ne, tábor ještě neskončil. Ještě druhá půlka. Chcípám. Kdyby alespoň nebyli tak nepříjemný na pohled. Je to zvláštní.

Kouříme. Autobus odjíždí, odjíždí syn, rodina. Kouříme. Druhý, mladší syn má dnes narozeniny. Bratr mu přivezl dárek – lampu, lampičku, nevim. Kus kovu s dírama na diody a dvě otočný tyče se světlama. Na kovu je stratocaster. Je to hnusný a trapný. Starší syn by ji prej chtěl taky. Nepřekvapivě.

Mladší syn, Nikolas, je tlustý malý dítě, co vyrůstalo v luxusu. Neví, co má. Nebyl vychovávanej. Otec, Prodromos, věří na to, že vychovávat by se mělo láskou a ukazováním lásky. Matka, Monika, mi včera prozradila, že občas vychovává i párem facek. Souhlasím s tím. Ona taky. Že to tak je normální. Ano. Jenže on by potřeboval víc. Potřeboval by dostávat přes držku dennodenně. Aby  nemluvil. Aby zhubl. Ale neměl tak kurevsky debilně znuděnej tlustej ksicht, kterej mě nasere vždycky, když ho uvidim. Měl by dostat přes držku za to, že je debil a nemá vkus. Že je egoista. A ano, nemam dobrou náladu, proto píšu dementně a vlastně jen nadávky.

Sedím u jídelního stolu. Klasicky. Propojením kuchyně, jídelny a obýváku mám možnost něco dělat a mít něco na pozadí. Běžně simpsny, což je jedna z nejjednodušších variant. Znám to, nesleduju děj, občas se zasměju. Mám žízeň. Už několik dní za sebou. Trochu se divim, že ještě nejsem seschlej po takovym množství kávy a alkoholů.

Víno, domácí, tady mají dobrý. Bílý. Prej ho piju skoro jako jedinej, což je fajn. A fajn to rozhodně není. Člověk může pít. Člověk pije. A moc.

Prvně ale, když jsem měl tohle domácí, to bylo peklíčko. Nebylo vyvětraný. Takže jsem pil víno a víno to vlastně moc nebylo. Byla to síra. Siřičitan, siřičitan everywhere. Jenže furt to bylo klasifikovaný jako víno. A na semináři, žejo, tam toho vína moc není. To musí člověk kupovat a buď nemá prachy nebo zrovna cestu. A když už má cestu, tak zvažuje, jestli má prachy. Je to těžký. Takže prostě nebylo víno, ale byla chuť. Noa když je nouze, to pak člověk kouká na klasifikaci tovaru. To je třeba jako s mlíkem do kafe. Když není, snižuje člověk nároky a ptá se sám sebe, jestli je kefír dobrá volba, případně co by se s takovou kávou stalo při vhození másla. Tak či tak, to siřičitanový víno vůbec neopijelo. Vypil jsem ho litr. A nic. Prostě nic. Pilo se k tomu červený, sladký, jakoby liturgický. A to mě po dvou  – třech skleničkách v kombinaci trochu nakoplo. Teda – ne, neopilo mě, jen člověk cejtil, že by už neřídil. No jenže ono ejhle, po dvou hodinách spánku buj, žáha jak svině. Skoro seskočení z palandy, otevřít dveře, zavřít, další dveře, třetí, mísa, … debilní satanský víno…

Ale jak povídám – jinak je výborný. Když je teda dopřipravený. Noa tak ho tady tak piju. A hodně. A s chutí, snad i proto, že člověku po tom druhej den nic není. Anebo jsem jen alkoholik. Kdo ví, To už asi nezjistíme.

Jde kolem Nikolas, že jestli nemam žízeň. Že jasně, jestli bude tak hodnej. Sklenice vody, sody, sladký. Nejlepší pití na světě. Nejvíc. Exnout. To je hned člověku líp. Že je skvělej prohodim, že děkuje. Hm, hm.

Už ani nevim, kdy začal bejt sarkasmus denním chlebem. Asi s příchodem Žendy. Nejspíš. A když obecně člověk začne se sarkasmem, to už není cesty zpět. A už se nedá jinak komunikovat ani vyjadřovat. Ale já si až dneska uvědomil jednu věc: dřív, ještě na gymplu, jsem byl (i) mezi komunitou lidí, která sarkasmem kdovíjak neoplývala, prostě ho akceptovala, snažila se ho pochopit. A když jsem někoho sarkasmem (snad nevědomky) urazil, přispěchal někdo, kdo to vysvětlil, jakože to je sranda, že jsem takovej. Nebo když jsem se někomu snažil komplimentit. To je jako v Housovi. Prostě shodí hrneček s tužkama místo díků. A lidi mi prostě říkali, že jsem takovej, že jsem jinej, že jsem originální. Jenže až dneska mi to nějak doplo. Sarkasmus není obecnost, zřejmost, jednoduchost. Sarkasmus je prostě v krvi a zažitej. A je to odlišení od ostatního. Noa já, se všema svejma mindrákama, jsem si dneska tak řekl, jestli teda jako fakt vlastně nejsem trochu originální, jedinečnej. Teda krom toho, že jsem krásnej a inteligentní, žejo…

Krom běžných věcí se nic neděje. Víno (vlastně vína, obou barev a moc), simpsni, tma. Stačil jsem se opít, dost rychle na to, abych synu udělal pár grafik.

To je vlastně docela sranda – pojem grafika pro mě začíná mít další rozměr. Ono totiž bych nejdřív nějakou, hehe, grafiku musel umět. Dát pár obrázků do fotošopu a nasunout je nějak vedle sebe tak, aby vypadaly směrodatně, to není úplně hrdinskej čin. Ale jo, když člověk dělá věci jako svatební oznámení na blind, protože žadatel prostě neví, co chce ani přibližně, to už člověk musí mít nápady a plány a vědět, jak se anglicky napíše do gůglu ornament a formát, kterej potřebuje. Takže z toho prostě vzniká patlačka. Je to na pár hodin. Občas si i člověk zvýší tlak, občas rozmlátí myš, občas někoho seřve. A tak.

No ale že se někdy dostanu k tomu, že budu ‚grafikou‘ nazývat něco, co v sobě má tři vrstvy, tedy podklad, obrázek a jedno slovo, konkrétněji už udělanej podklad, s nějakejma kostičkama v nějaký hustý barvě, nějakýho paňáčka z kostiček, kterej byl – pozor- nakročenej a umělecký jméno ‚niko_lp_official‘ (!!!) to jsem netušil. Ne, není to směrodatný, ne, není to ani dobrý ani nic. Prostě jsem jen moc hodnej, tak jsem tomu smráděti ty věci udělal. Věci na majnkraft. Chci se trochu zahrabat, že tu rakovinu podporuju. Vlastně trochu víc, jak nad tim tak přemýšlím. A taky že podporuju jůtjůp kanál toho člověka. Asi bych se nad sebou měl víc zamyslet.

Noa tak se pilo. Resp. já pil. A bylo to dobré. Padla noc, v televizi přeskakují ve dvacetiminutových intervalech simpsni. Dům ztichl, hučí jen nutný větrák. Jsem opit, otec se synem přizvukují větráku v elkové pohovce před televizí. Beru větrák. Menší. Špinavej. Tak bych jednou nechtěl umřít vedrem. Pár videí, zavřít, vyčůrat a spát.

Řecký ERASMUS – 10. 7. 2016, Nitra

Další bezesná noc. Taková němá klasika. V potu se budím asi desetkrát, desetkrát se děsím nutnosti vstávání do chrámu. Je neděle. Přes škvíry venkovní rolety se prodírá rané ranní slunce. Přijde mi jako entusiastický lidi, co člověka ráno přivítají pěti úsměvama, třema dobrýránama a už hned šup sem šup tam, co že tohle a tamto a jaksespalo a ne, před kávou a hodinou sám pro sebe nemá smysl nic – Ale to nechápou ani lidi, ani to slunce. Nebo jako psi. Skáčou, šílí, milujou. Bezpředmětně, bezmezně. Další probuzení, půl osmý. Odpočítávám minuty, hledám nenalezenou pohodlnou polohu k tý mučivý půlhodince. Pot kolem krku. Točí se mi hlava a žaludek na vodě potvrzuje, že se včerejšek nezdál. Sedám na postel. Mžourám na telefon. Asi jsem nic nenašel a lehám. Ležím a do mikrospánku udeří první budík. Stop. Čekat na další. Druhej – stop – třetí – stop – ještěpětminut! – stopstopSTOP! S hlavou je to furt stejný, stejnej je žaludek i mžourání. Košile, kalhoty, umyvadlo, voda. Po schodech dolů. První oční střetnutí se vzbudivším se synem. Vypadá jak Snorlax. Golem ze želé. Mischelin. Velryba s rukama. Jen bez její ladnosti. Káva. Nemám na ní chuť, je mi z ní nějak těžko. Ale jestli tady něco bude dávat smysl a tvořit životní naději, bude to právě ona.  Vstal jsem moc brzy, všichni zatím jen oklepávají únavu ze spánku. Cigarety, pozdravy a marnost předešlýho dne. Syn je nevychovanej debil. Hádá se, nechápe – nechce chápat – nerespektuje, má debilní kecy. Nic neobvyklýho.

Nemluvnost golema má nejspíš důvod. A že jsou velryby pod vodou taky. Michelin zas v reklamně jen zdvihá palec. Jo.

Ustaly hádky. Jdeme do auta. Tlačím se na Snorlaxe. Zavalovací útok. Mocná zbraň hloupého tvora.

Považuju se za dotykovýho frigidu. Nebo spíš gurmána. Zní to líp a je to výstižnější. Nechte mě s lidma na sobě bejt. Přecpaný MHD, koncerty, psí lidi, co zdraví objetím. Lidi se ptaj, proč jsou války. Já se ptam, proč jsou šahací a tlustý lidi. Rakovina.

Je teprve ráno, slunce má ale asi pocit, že si ho nikdo nevšímá. Probodává okýnko a topí v sobě každýho, kdo se opovážil opustit stíny. V černým hábitu, církevní uniformě, vychutnávám žár, tlumím klimatizaci. Řidič otevírá okýnko. Chci argumentovat klimatizací, ale cvakne zapalovač a první obláček dýmu opouští svižnou křivkou skrze dva centimetry volného prostoru auto do zbytku světa. Jedeme do chrámu. Vyfintili jsme se, každý jak mohl – vždyť jdeme rozmlouvat s Bohem a to se sluší vypadat a chovat se slušně.

Patřit k nějaký denominaci je super. U nás je to křesťanství. U mě pravoslaví. To se ještě snaží držet něčeho. Půsty, kánony, askeze. Protestanti jsou jasný. Protestanti to maj lehký. Žijou si. Správný křesťan znamená být správným člověkem. Miluj Boha, miluj člověka. Věř. Tečka. Ostatní odnože a sekty jsou na tom podobně. Buď je to lehký a nesmyslný nebo jen nesmyslný. Další kapitolou je katolicismus. Odnož pravosti. Odnož, která se dostává do sraček. Tlí a hnije pod tíhou vlastních rozhodnutí. Chtěli bejt vidět, chtěli bejt jedinečný, chtěli mít vlastní pravdu. To se jim povedlo. Odtrhli se a žili si, žijou, přežívají. Aby byli vidět, museli se zalíbit. Aby se zalíbili, museli se změnit. Aby se změnili, museli zapřít pravdu. A od toho k relativismu dneška. Nesouvisející logična, který prý můžou vysvětlit Boha. Ne. Nemá to smysl. Je mi z tý arogantní nemastně-neslaný sebranky divně. Na druhou stranu ale… Bojovat sám se sebou o tom, kde je pravda, co je pravda a jak fungovat křesťansky, je síla. Příběhy o posmrtných zkušenostech, příběhy o vidění B(b)oha, příběhy o… stačí prej bejt hodnej. Stačí dělat dobrý skutky. Milovat Boha a člověka. To je napsaný. To JE pravda. Co ale se zbytkem? Co půsty? Co trávení v chrámu? Co tradice modliteb? … Půst ano, chápu. Zbytek je boj. Ale boj čeho? Logiky? Satana? Nevím. Je to celý zamotaný a nejasný. Ne. Je to jen zamotaný a nejasný pro mě. A shodil bych to hned ze stolu jako vždycky, že to nemá smysl, že jdeme dál. Ale ne. Smysl to má. Hledat to je životně důležitý. A je důležitý si uvědomovat, že ne všechno je důstojný. Jo, teď až si uvědomuju, co jsem chtěl – gesta. Chce Bůh od člověka gesta? Hluboký poklony? Stát v chrámu a nesedat ze zdvořilosti? Abychom se slušně oblíkali do kostela? Abychom… Nevim… Rád dávám příměří (to asi není to správný slovo, co?) se šéfem – taky člověk vstane, když mu podává ruku, je slušně oblečenej, sedá, když to šéf řekne/dovolí… Přijde mi to tak správně. Vždyť, … to, že jsme dobrý lidi a milujeme Boha a člověka je přeci samozřejmost. A tyhle gesta, tyhle… maličkosti ukazujou, že to člověk myslí vážně. Ne? … ne? Ne, Bůh není člověk a ‚sere‘ na gesta ve smyslu gest. Ale jestliže to člověk dělá upřímně… ? Lidem, kterejm jsem se to snažil vysvětlit, to nechápali. Nevím. Třeba jsem já ten uvězněnej ve zdech vlastní etiky a vychování… Třeba jsem jen dál. A třeba jen moc nesrozumitelně žvanim. Who knows.

Vystupujeme. Matka a syn jdou pro květiny. Otec s maďarkou se mnou. Jsme na hřbitově. Lidskej hyenismus nedovolí zdejší pravoslavné obci mít služby jinde. Prosluněná cesta, stromy, náhrobky. Klid. Otevíráme… asi se tomu říká kobka. Ikonostas, ikony, svíčky, liturgický knížky. Nic víc. Koberec a kusy stromu co je pod dveře zafoukal vítr. Je teplo. Není co dělat, do začátku je dlouho. Procházím dlážděnou cestu skrze náhrobky. Skrze hřbitov. V bílej den za zuřícího slunce. A hřbitovy že prej jsou strašidelný. Náhrobek. V.ro Karoly L.dia K.roly. Vero a Lydia Karoly. Leží tam. A vlastně to asi už nikdo neví, nikoho to nezajímá. Život… totiž smrt je zvláštní. Vlastně neexistuje. A stejně ji sleduju. Živě, na mramoru, zlatem rytou.

Vlastně je to smutný. Komický. Drahý. Náhrobek dva krát dva metry ze zdobenýho černýho mramoru. Zlatý písmo. Břečťan přes jména a uhnitý kytky. K čemu… Malost života je úžasná. Mmm. Ne. Život je malej. Lidi jsou malý. Ubohý. Shánějí ubohosti, cpou se prázdnem. A na konci marna … na konci marna někoho jinýho mu vystaví tohle. Velkou-zbytečnou-kamennou-zapomnětlivost. A přitom si každej na konci života, snad každej, musí uvědomit, že ‚proč‘. Pro nic. Marnost nad marnost, pomíjivost nad zapomenutí. A všichni umřou. A nic nezbyde… Všechno pro nic…

Nějakej Jan. Bylo mu dvacet. Pod jménem jméno další, jen bez úmrtí. Stejně tak další náhrobek. A další.

???

Něco fotím. Někdo mě zdraví. Odzdravuji. Katolík.

Respekt z kněze/hodnostáře. Je to zvláštní. Je to debilní. Lidi nesnáší církev a já se jim nedivim. Nejde to mít rád, když si hrajou/hrajeme na ty nejlepší. Nosíme uniformy a myslíme si. Neofarizeismus. Jednou mi o tom mluvila sestřenice. Protestantka. Že dnešní tradiční církve vypadají a ukazujou se a farizejí. A já nemůžu nic namítat. Znám ty lidi. Znám hodnostáře. Lidi je vidí jako světce. Ale… Ne. Nejsou. Spodina. Hnus a rakovina. Ze zkušenosti. Daleko jsem ale nebyl, moc jsem toho neviděl…

Vracím se po dlažbě. Slunce pálí i pod listy lemujících stromů. Vcházím do chrámu a po dotazu na pomoc vysávám. Přichází kněz. Zdravím. Je to sympaťák. Mladší. Nad třicet. Dvě děti… Obřadně čte modlitby ke vchodu do chrámu. Tak, jak by se to mělo dělat. Tak, jak se to nedělá… Ukládám stroj zpět, vycházím. Pár kroků. Dvě děti, syn na lavičce, a matka. Manželka kněze. Děti zlobí, což se čeká. Nechci tipovat věk. Nevím. Můžu tipovat centimetry, ale není proč. Prostě pořádně neumí mluvit. Vypadá jako fajn ženská. Asi je. Vždycky, když přijedu, pozdraví a na něco se zeptá. Normálně to nesnášim, zdvořilý otázky, small talks, … Ale od ní je to jinak. Myslí to vážně, má to v očích. Vyšší hnědovláska, přírodní, skoro se nelíčí. Vrásky od životních starostí. Možná nemá ráda lidi. Možná nemá dobrej život. Ale žije pro mě. Teď, teď je tady a září, abych to věděl. Mladší syn zapiští a spadne z lavičky. Matka marně máchne rukama do vzduchu, dítě se zarazí o nohy matky. Bere ji za ruku. Nikdo neví, co bude dál. Dcera poskakuje kolem kočárku v žáru stínu.

Jak se blíží svatba, tedy, asi, mám strach. Manželka kněze by měla něco vědět. Měla by vědět, proč žije tak, jak žije. Hlavně teda tak žít, žejo, v první řadě. Tak, jak by se mělo žít, jak by měl žít kněz. Ale nikdy jsem neměl od přítelkyně jistotu. Ano, cítí věci, ano, je milá a dokáže se chovat. Ale co pointa? Dokáže odpovídat lidem na otázky? … vrtá mi to hlavou. Pořád. A… Asi nesmyslně, ale tenhle akt mě uklidnil. Zaprvé – proč se stresovat o reálnou vzdělanost manželky v oblasti, když je vzdělaná… sociálně? Inteligentní, svědomitá, … Ano, jistě, vlastnosti, který mě pasivně přitahujou. Proč nevěřím vlastní přítelkyni? Blbost. Věřím. Jen … Zadruhé – moc stresuju. Obecně. Jsem takovej. Snad je to výchovou? Asi. Genama? Možná sklony. Ale v tomhle světě je tak zbytečný se stresovat. Ve vší tý náhodnosti, kdy člověk vlastně nic neovlivní a malej chlapeček v Africe může mít na můj svět stejnej vliv jako matka. Nebo sršeň. Fuj.

Liturgie. Je nás málo, dokonce míň, než na co jsem zvyklej. Motám se v nápěvech skoro totožných s tím, co znám. Jenže ty odlišnosti, to je věc. Stačí jinej trylek nebo frázování a člověk aby se zahrabal. Evangelium o tom, aby se člověk nebál o sebe, svoje statky. Konec liturgie a kázeň sympaťáka. Je dobrá. Jde od srdce, myslí ji vážně. Nemáme se bát o to, co se s námi stane, Bůh se stará. Stres nad pozemskými věcmi je o ničem.

Heheh…

Mačkám se na skle. Syn zas šperkuje konverzaci svou bystrostí, inteligencí a humorem. Letmé doteky a pot. Kocovina přešla, začínám mít hlad. Maso ze včera se podává na popud syna venku. Byl to další z brilantních nápadů. Mouchy jsou všude. Všechno lochtá, že by ze sebe člověk strhal kůži a nechal mouchy svou práci dělat mimo nervový zakončení. Další hádky a opětovné zamyšlení nad tím, jestli jsem se taky svým vlastním světem tak hnusil rodičce. Uklízíme ze stolu, jdeme si po svých. Rodiče usínají. Maďarka náhodně pobíhá z terasy do patra a zpět. Počítačím, stejně jako syn. Hraju, píšu.  Cigareta na terase. Padá únava, se kterou jsem počítal od prvních okamžiků bdělosti ráno. Vytratila se v průběhu dne, teď mi dává pěstí. Jdu si lehnout, vzdávám se. Budík na hodinku, třeba do čtyř. Lehám. Snaha o rychlé navození mikrospánku. Už, už skoro! Ne. Někdo na někom něco chce. Dle hlasu ne moc naléhavě, jen zkrátka hlasitě. Zase a opět. Někdo nahoru po schodech. Ne sem, jen ne sem. Prý mě volá paní domácí. Svolává všechny. To se rozdává pošta nebo jako co? Nenávidíc svět opouštím  

Frapučíno, meloun (oh so good). Diskuse nad zpomenutym obrazem. Měl to být anděl. Zbylo křídlo a bezhlavé vlasy něžně rozpuštěné do bleděmodrého oblohového modra. Jednou jsem kreslil anděla. Dávno. Jakoby už byl součástí dávno zapomenuté alternace života. Jdu pro blok, předávám ho umělkyni. Dychtivě natahuje ruce, zvrásčené věkem, a zpod chemicky černých, uměleckých, šíleně neupravených vlasů se odněkud z nepřirozeného mejkapu a zbytečně hustých očních stínů rozsvítily modré oči. Projíždí. Ne – prolétává strany. Nezastavuje se. Není třeba čekat pochvalu, vše je jasné. Je to malířka. Kreslit ji nebaví. Vyjadřuje sama sebe, neobkresluje reálné. S nuceným úsměvem mi vrací věc. Poděkuje, asi pochválí. Jsem celej šťastnej, jo, to člověk potřebuje, neupřímnosti a zklamání.

Umělkyně se po víkendu loučí, polibky na tváře. Je vlastně milá. Odchází.

Pár konverzací, pár plánů, pár hádek. Jedeme nakupovat. A na kávu. Zdržujeme s paní doma. Sedíme venku na cigaretě. Na cigaretách. Rozhovor ladně plyne od tématu k tématu. Andělé, křesťanství, život, svět. Většinou pesimisticky. Pokračujeme po cestě, pokračujeme na kavárnové kávě. Oficiálně prohlašuji svou bezmocnost ze světa, případnou nechuť a strach z výchovy vlastních dětí. Jsem neporozuměn. Jsem překvapen, že někdo, kdo dokáže takhle mluvit o světě, nemůže být pesimista. Při odchodu sledujeme výstavu písečných soch, nečekaně na téma špatností dnešní společnosti. Pár jich k člověku promluví.

Cigáro doma. Pán domu velí sbírat meruňky. Mírné protesty a hádky se synem. V dusnym vedru se cpeme v autě. Klimatizace na pět minut cesty je dočasný východisko. Vystupujeme. V takovym počasí člověka hned poleje pot. Prostě jen tak. Otevíráme branku, vcházíme. Míjíme květiny. Jsou krásný, ještě jsem je snad neviděl, určitě ne doma. V Plzni. Doma… Oranžová dělá přírodní koberec přírodnímu koberci travnaté zeleně. Sbíráme. Konečně i nahazuji i nahnilé. Hnít to bude všechno, koneckonců, prej. Neznám to, nikdy jsem alkohol netvořil. Vždy jen konzumím. Zdařile. Meruňka se zasekne o korálky na ruce. Gumička se natáhne, skoro padne z ruky. Upravuji šperk, odhazuji meruňku. Kapky potu padající z nadočnicových oblouků mi lemují výhled.

Když jsem byl malej, menší, nedorostlej, … jsem si myslel, že člověku je souzenej jeden člověk. Vlastně… Ne souzenej, ale že prostě člověk žije s jednim člověkem. Miluje jednoho člověka. Je to tak nějak hodně omílaný téma. Že člověk miluje jen jednoho člověka vždycky. Jednou láska přestane a přelejvá se na někoho jinýho. A tak pořád dokola. No a člověk si v tom nějak prostě žije. Že to tak je. Jenže co když… co když je něco jinak? Co když to takhle nemají všichni? Co když… co když nemiluju jen jednu? Nejde mi o vztahy. Vztah jsem si vybral. Vztah mám a setrvávám v něm vědomě, protože chci. Ale to mi pocit viny neumírní. Na tohle mě žádná sociální norma nepřipravila. Navíc – občas mam pocit, že nemiluju jen ty dvě, ale skoro každýho. Nehledě na pohlaví, samozřejmě ale s ohledem na něj. Ale… Ano, většinou tuhle… lásku k ostatním… beru jen jako fakt, jako náklonnost, jako… dar? Meh, kýče… Ale občas, ve slabejch chvílích… je mi smutno. Pro to, že to vlastně cítím, pro to, že bych tim ranil, když to nikdo nechápe, pro to, že nikdy nebudu vědět jiný možnosti. A člověk najednou znovu zjišťuje, jak je svět malej, jak je život malej, jak je člověk malej. Ač je vlastně kouzelnej, ten život, ta nahodilost možností a neočekávana, ty kombinace, ta jedinečnost… Jak ale nedávno řekla mamka, za život neprocestuje člověk ani vlastní zem, ani vlastní město pořádně, natož celý svět. Jak male pak člověk musí myslet, jak male ví, jak male miluje… Potřebuju v češtině označení nevyjádřeného otazníku…

Návazná myšlenka, zcela nahodile – čas je prazvláštní věc. Vnímáme ho jako… něco co existuje. Vnímáme ho jako minulost, přítomnost, budoucnost. My, obyčejní, nevzdělaní. Fyzikálně, jen ale nevím, jak moc potvrzeně, je to veličina (ehm), která se dá měřit (ehmehm), počítat (-//-), ale hlavně – dá se s ním pracovat. Respektive je to prostě… je to prostě něco jako kilo. Kilo něčeho. Jenže s kilem něčeho lidstvo dokáže něco dělat. Od mouky přes kovy. A s časem by to mělo jít taky. Měnit, zpomalovat, zrychlovat, deformovat, formovat. Je to jako tyč, která se pořád natahuje, formuje. Jen to nedovedeme… vidět, vnímat, určovat, pracovat s tím na úrovni ostatních matérií. Ano – matérie! To je to slovo. However, fascinuje mě to. A je to úžasný. A je. Tečka. Neprotestujte…!

Umýváme ruce, obličeje.  Bereme kýble, nakládáme, převážíme. Páni domu zůstávají u rodičů. Těch namyšlenejch. Doma hrajeme se synem. Moc slov. Málo zábavy. Alkoholuji. Je možnost. Páni domu se vrací, přichází hádky. Další. Je to nepříjemný, ač je během minuty zas klid. Nejsem na to zvyklej. Dopíjím a jdu ležet. Pár videí. Mám strach z Řecka. Nebudou mě mít rádi. Nebudu je mít rád. (Budu. Kecam. Jsem debil.) Další noc lemovaná potem a alkoholem. Nechci chodit spát. Ne tady. Nechci další den. Ne tady. Dobrou.

 

Řecký ERASMUS – 9. 7. 2016/8. 7. 2016, Nitra

Budíčkem budiž živej sen o sršáni na zádech.

Včera jsem s ním bojoval. Před spaním. V půl druhý jsem utekl ze zábavy skládající se ze spícího syna s otcem a opilý, příliš zřetelně žijící maďarky. Na gauči vedle ní sleduju koncert legend sedmdesátých let. Blues. Hraje Clapton, zpívá Cocker. Víc jich neznám. Utíkám. Maďarka se snaží něco sdělit většinou posunky, v horším případě maďarsky. Maďarština sama o sobě zní dost vyblitě, z úst opilé umělkyně je to ale úplně jiná liga. Sbírám notebook, v kufru lovím kabel, mobily do kapsy. Ještě posunky sdělit, že nevím, jak vypnout plazmu. Vyběhnout nahoru, … a zjistit, že se na internet prostě nepřipojím. Vypínám notebook pána domu. Zjišťuji, že asi nemám správné heslo. Zapínám notebook pána domu a zjišťuji heslo. Vypínám ho a zadávám heslo. Internet nejde. Vypínám, zapínám, restartuji, zapínám. Po půlhodině bojů s technikou vše funguje. Youtube, videa, novinky, zprávy. Za těch třeba deset-dvanáct hodin se toho muselo stát prostě moc. Surfuji. Potím se. Pod střechou to ve vedrech jinak nejde. Se vším respektem sleduji pět jepic na stropu a dvě kobylky, co se procházejí vedle lustru, u kterého trochu hloupě tančí tři můry.

Přiznám si, že jsem měšťák. Nemám s tím problém. Sebeuvědomění je důležitá část logiky. Je ale legrační sledovat touhy echt měšťanů mluvících o tom, jak rádi by strávili čas v divočině, jak by chtěli do pralesů, spali pod širákem, ve stanu. Hahá – ne. Přes všechny ty Raidy, hipstrhadry a závislosti na internetech … to aby člověk umřel jen při pomyšlení… To jsem asi zase moc chytrej.

Půl třetí. Poslední, úplně poslední video před spaním. Zmožen z celých konstelací situací předešlých dnů. Chci spát. Chci zas chvíli nebýt. S přespříliš měkkou postelí si moc nevěřím, tím spíš nevěřím letnímu teplotnímu rozmaru slunce.

Tiká mi oko.

Už skoro vypínám. Ještě pár minut. Ne. Oči z kovadlin vytrhne od odpočinku zvuk. Hmyz. Bzučící. Ne, není to komár, včela, vosa, brouk, … skoro sonar. Hloubka bzukotu nevěští nic dobrýho.

Kdyby lidi měli křídla a mávali s nima (v řidší atmosféře), vydávali by stejně hlubokej zvuk jako sršni? Kdyby mávali fakt rychle?

Se sršněma mam fakt problém. Včely přežiju, vosy jsou sráči, ale přežiju je. Jsou takový upřímně agresivní a vlastně nechtějí víc, než jen najíst.

Jako někdy ženský – skvělá postava, tváří se jako medonosky, ale nechtěj víc, než sebrat, bodnout a uletět. A pak bolí.

 Jenže sršni jsou svině. U sršňů prostě nevíš. Sršni se naserou jen proto, že žiješ. Že dýcháš. Že narazili do zdi. Že jsou přežraný. Nevim. Sršni jsou prostě nejhorší stvoření světa. Jsou to přerostlý tlustý dementní vosy. Mutovaný. A maj v sobě satana. Satany. Jen proto, že jsou velký si myslí, že jsou něco víc. A bzučí. A serou okolí. A když se člověk ožene, bolí.

Vlastně jako (některý) lidi…

Tak jsem bojoval. Vesměs dost pasivně. Perimetr kontroluju z bezpečí mimopokojí, párkrát se skoro odhodlávám zakročit. Jenže zakročit vůči tvorovi, kterej zabíjí i psychicky, to se moc nedá. To se musí člověk moc připravit. A já tolik připravenej nebyl. Místo čtyř alkoholů jsem v sobě měl jen dva a dvě kávy. A ty kávy mi v tom stresu moc nepomohly. Bilo srdce. Sršeň na globusu. Zezadu. U zdi. Stačilo jen přitlačit. Pomalu odendávám věci od globusu na skříni. Zkouším globusem trochu vibrovat. Vydrží? Vybzučí? Vydržel. Jenže to nestačí. Musím se ještě stresovat, abych to zvládl. Klepu se. Cítím srdce v krku a třes v celym těle. Čekám, až se něco stane a já se prostě odhodlám. Nestává se. Odcházím z pokoje. Opět. Třikrát. Nejde to. Koukám ze dveří na to monstrum. Dělá něco se zadečkem. Něco s nožičkama. Hejbe se. Vteřina, dvě, tři, čtyři, pět, šest – bzučí, letí, cukám, couvám. U lustru. Opět. Hýbe se. Jako by mizel ve zdi. (Měl jsem těch alkoholů nakonec až moc?) Zmizel ve zdi. Přemýšlím, zvažuji, hodnotím. Papír. Ucpat. Spát. Půlčtvrtá – hodilo by se. Žádnej zvuk. Jen rybičky vedle. Nebzučí, drní, aby bylo jasno. Usínám. Spím. Mám špatný sny. Potím se. Vlastně nespím. Pořád mám špatný sny. Pořád moc nespím. Potím se. Probouzí mě sen o sršni na zádech. Někdy v půl sedmý. Postupně se v debilních polohách budím další čtyři hodiny. Debilní sršeň.

…

Kontroluju internety. Moc lajků na instagramu k nicneříkající fotce. Svět je pořád špatně. Asi je všechno správně. Projíždím většinu věcí. Nebavím se. Nevnímám. Odepisuju. Ne. Neprojíždím, neodepisuju. Nejde internet. Nemám pocit, že musim zjišťovat, co se stalo. Jsem vnímavej. Vim, jak věci fungujou.

Je zvláštní hodnotit priority různých lidí. Je zvláštní srovnávat padesátníka, antižida, zabezpečeného Slováka se dvěma dětma dětma a manželkou s třiadvacetiletým svobodným homofilním člověkem bez konkrétního názoru na svět a jeho denominace. Co je ale ještě zvláštnější je zjistit, že něčí priorita není mít stabilní internet. Stabilní, rychlej internet. S tím se smířit nedokážu. Lidi můžou bejt jakýkoliv – teplý, neteplý, trapný, hloupý, chytrý, blonďatý, černovlasý. Ale bude to rychlej, stabilní internet, what will always matter!

Kolem dvanáctý vystupuju z pokoje. Jsem pozdraven. Asi mi to nevadí. Asi je to lepší slyšet od něj než od jinýho. Dále spousta nezajímavostí. Cigareta, káva, cigareta. Maďarka, syn, cigareta. Pán domu říká, že za chvíli přijde chleba, že za chvíli bude jídlo. Ano. Jídlo ano. Neděje se nic moc. Den se začíná napínat jako gumička.

Zdánlivě nekoněčně, …

Několik small talks. Nebaví mě to. Každej mě nevědomky nutí do konverzace, do společnosti lidí. Už od včera mě děsí představa bazénu. A rodičů pána domu.  A večerní grilování. Standardně pak slovensko. Výhled do řecka je snad ještě děsivější. Snažím se o Respekt. Ne. Small talks. Je teplo. Na terase by to bylo bez syna – pseudomalíře – fajn. Je mu málo. Neví o světě nic. Nemůžu se nasírat. Svědomí to nedovoluje. Je – ještě – malej.

Je zvláštní vzpomínat si na to, jakej byl člověk v určitým věku, když se konfrontuje s někym mladším. Jakej jsem byl v tom věku? Jak jsem působil na okolí? Nad čím jsem přemejšlel? Chovám se i teď jako kretén a budu si to za pár let vyčítat jako svou mladost teď? … Nepochybně. Mládí je zvláštní. Přítel mi jednou řekl, že je zbytečný vychovávat děti příběhama zkušeností, protože si to musí prožít sami. Nebo tak něco. Hlavně si to dítě prostě neuvědomí. Nemůže. Nemá zkušenost. Začarovanej kruh, kvůli kterýmu by jeden chtěl sestrojit stroj čas. A dát si pár facek.

Jídlo. Klobásy, fazole, papriky, chleba. Výborný. Trochu piva. Cigareta. Následně prý siesta. Mezi domácími začíná mírná hádka. Ne, nevím, co se děje. Maďarština. Snažím se vytěsnit negativno.

Mám rád manželku hostitele. Je to inteligentní, milá dáma, co chápe humor a  jedinečnost člověka. Viditelně pracuje, viditelně se snaží vychovávat, viditelně má (skrytý) emoce. Asi mi připomíná vlastní rodičku, ač je mladší, jiná.

Siesta. Internety, youtube, zprávy. Ne dlouho. Tak akorát, abych si uvědomil, jak obecně ztrácím čas. Jede se na meruňky. Bude meruňkovice. Časem. Před autem a v autě hádka syna s otcem. Nerozumim. Maďarsky. Nebaví mě. Není to zdvořilý. Jedeme a zastavujeme na místě, který jsem měl vlastně doteď jen jako virtuální a neměl jsem o něm představu, Vlastně nevím, co jsem si měl představovat. Sto krát dvacet-třicet metrů pozemku. Vinohrad, meruňkový stromy. Chata, co je vlastně rodinný dům. Včely, úly. V návalu smutku nemam sílu na řeči. Na srandičky, který jsou těžko legrační. Není prostor na náladu být mezi lidma, není prostor na existenci mezi nesvejma. Decy vína. Káva. Vlastně káva bez kávy – necháváme ji ladem, jdeme sbírat padlé. Meruňky. Sbíráme. Dostávám rady od syna. Můžu sbírat víc, než sbírám. Vždyť tahle se může vzít taky. Takhle taky. Čo robím? Však tahle tiež nieje zlá. A čo robim, že všetko nechávám na ňom? A akože on má viacej plný kyblik a … Začínám ignorovat. Zcela automaciky bez zamyšlení. Asi se tady moc mluví a musím to respektovat. Jsem host. A syna pána domu do prdele prostě nepošlu. Etiketa. Zdvořilost. Výchova. Navíc je malej. Tlustej a debilní. Ale malej. Třeba z toho jednou vyroste. Pár dalších jedovatých poznámek a nakládáme, dopíjíme, jedeme. Syn si zapomněl plavky, zastávka doma. Přes polní cestu dalších dvě stě metrů k prarodičům. Procházíme zahrádkou.

Jako u tety.

Vidím bazén, do kterýho za chvíli jak gladiátor do arény budu muset nastoupit. Debilní pocit. Stejně debilní srovnání. Sedáme si. Vidím babičku. Vítám, divím se, že mi rozumí. Jakože rozumí česky. Byla vlastně milá. Neřeším. Poznávám dědečka. Je vzhledem jako strýc.

Ten je alkoholik a dost kretén se svejma zkreslenejma názorama, leností a předpotopním humorem. Švejk a bolševici, to je jeho. Nebo vlastně nevim. Neptal jsem se. Jeho garáž se všema těma odznáčkama a nevimčim pro mě byla vždycky záhadou.

Koupu se. Voda je teplá. To je v teplu o ničem. Fouká, z bazénu je zima.

Člověk je nevděčný stvoření

Pochoduju kolem, protože fakt nevim, co dělat. Kytka sem, kytka tam. Děti v bazénu. Fotim, uvidíme, jestli něco půjde někam. Přítelkyně staršího syna pána domu má kozy. Visí. Asi nenosí podprsenku. Vyká mi. Ne, nemusíme si vykat. Tykáme si. Líbím se jí. Některý lidi jsou prostě moc zřejmý. Po nějakym čase, po pár debilních fórech, odcházíme. Děda je asi fakt v pohodě. Nevim. Dorážíme. Řeší se grilovačka. Až teď se oficiálně dovídám o osmnácti zúčastněných. Paráda. My introverti máme rádi hodně cizích lidí na jednom místě, my se s nima rádi bavíme a všechno. Všechno.

Pálí se uhlí. Přichází prarodiče. Střet s paní domu. Nemusí se, prarodiče se začínají vybarvovat. Snad by se to dalo zakecat na věk. Snad. Jestli ale ne, jsou to dementně namyšlený kreténi, co si nahánějí ego. Nelíbí se tohle, tamto, tohle, sarkastická poznámka sem, tam, sem. Sere to mě, natož pak paní domu. Moc masa. Sedám si vedle (pra)rodičů. Jím, snažím se nekomunikovat. Není to tak těžký. Dojídám, nemůžu. Pochoduju sem tam po předbaráčí, v baráku, za barákem. Syn se snaží malovat.

Chce se mi smát.

Maluje maďarka. Podpis bude synův.

Dolévám víno. Dokola. Pořád.  Beru počítač, začínám psát tohle. Přerušován jsem jen dotazy syna ohledně aplikací na úpravu fotek. Nebaví mě to. Silně. Chci mu říct, že to neumí, že je nula, ne, proč… proč?!  Nemůžu.

Jak řekla jednou přítelkyně, být učitelem je těžký, hlavně pak v uměleckých směrech, protože v dětech nesmíš ničit uměleckýho ducha. Mam to v hlavě.

Nesmim, držim hubu. Přikyvuju, krčím rameny, náhodně se uchechtnu. Chce další věci. Sedá si vedle mě – oh – s notebookem. Řeší další věci. Nemam sílu. Štěstí, že má svoje ego a zabaví se sám. Padá noc. Uklízíme, jdeme spát. Dopisuju, dopíjím. Nemám energii. Šest pomyslných hodin spánku a upravování textu. Předem tušim, že se na to vyseru. Jímá mě ze mě úžas. Po hádce, kterou vlastně asi zase vnímám jen já, se mám skvěle. Skoro spím. Jdu. Dobrou.

tma

doleju víno
topit se ve zlobě
a ve stejně pestře černý duši
hledat kusy odpuštění

dusím se
a bez spánku
k rán(k)u
umírám

slzy nemám
a jako záveť
pár písmen
co nebude nikdo číst

iluze

Chtěli jsme…
A nebýt světa,…

Život utíká pod patama
jak záplatama unikáme
a reálno mizí v iluzích.

Pod pochmurnem
jak nestačí brečet
a ječet do ticha
bolí.

Chlast

V alkoholu je pravda
Ale pak se těžko pamatuje
A tak umírá pod vahou
vypitejch flašek s kolkem…

Pravdy mám dost.
Pamatuju si ji většinou sám.

Už mě nudí,
nikdo ji nevnímá
a každej se patlá
v sračkách všedních píčovin,
co jim dáváte váhu,
pro jejich teatrálnost a jednoduchost.

Kdybyste raději mlčeli.

Žijete.

Mluvíte.

Bolíte.

Chci jen ibalgin…

sugesce

nevim, co chci psát

je půlnoc. přesně půlnoc, zase jednou.

vždycky přes den si několikrát v hlavě projedu, co chci napsat. vnímam pointu, držím se jí. jenže pak přijde alkohol. přijde únava a hlad. člověku se nic nechce, obzvlášť pak vzpomínat na věci, který ho v rámci momentu netíží.

dopil jsem lahev červenýho, načal jsem ballantines, kterou tu měl schovanou spolubydlící. normálně whisku nepiju, dneska chci – nic víc na opití tady dneska nemam.

—

byl jsem tejden doma. člověk si tu začne zvykat a už aby jel dál, jinam, zpátky. je to těžký, to člověku nikdy nevysvětlíte. a nejde ani tak o těch … 11? hodin cesty. nejde ani o debilně málo místo v busu – jde o … jde o pocit, o zázemí, o příležitosti… jde o uvědomění si reality, jde o pochyby.

jde o pochyby! kdybych si žil na jednom místě, žiju si. kdybych žil (a studoval) u nás na víceménězápadě, učim se. jsem chytrej. snad si nestěžuju tolik. kdybych žil na východě, zpyšněj bych. je to tu marný, něco takovýho by nebylo těžký. začal bych mít ambice, ale ač to zní dobře, není.

ono obecně si lidi myslí, že toho ví víc, než vlastně ví. přirozená lidská vlastnost. jsem lepší, než jsem. nejsi. většinu lidstva přemáhá pocit, že si můžou dovolit, co chtějí, protože si myslí. jako klišé napíšu ‚nemyslí‘ (a budu dělat, že jsem to nenapsal). Mam tady kolem sebe různý lidi. nevim, jestli je na to východ speciální, ale spektrum je tady velký. vlastně si myslim, že by bylo i v plzni, ale tam jsem měl tu šanci bejt jen s intelektuální smetánkou (se kterou jsem se vždycky snažil jen držet krok).

(to je vlastně zajímavý – nikdy jsem si nepřišel chytrej – o tom jestě za chvíli asi – zároveň ale vim, že nejsem blbej. jsem na pomezí těchhle dvou skupin a nikdy jsem nevěděl, co tam dělat. je to zvláštní. pomlouvat tu hloupejší část se mi nechtělo, protože jsem se s nima i bavil, i jsem si s nima občas rozuměl. stejně to bylo samozřejmě obráceně. teď jsem chtěl napsat, že nebyl problém bavit se s těma hloupějšíma, ale s těma chytřejšíma, ale to taky není úplně pravda – lidi přeceňujou mluvu. každej mluví. mluví mluví mluví… a tolik toho o sobě nechává znát… a vlastně i o příběhu, kterej vypráví. má pointa je, že mi většinou stačilo chytat konverzaci intelektuálů a pak zmiňovat mezery, polopravdy, mít závěry, … a i když jsem o danym tématu nevěděl ani hovno, dokázal jsem odpovídat. je to asi nějakym intelektem, kterej ale totálně potápim depresema o tom, že nic reálně nevim o tom, o čem byla diskuse… rozpory a deprese o tom, jak jsem hloupej, ještě přijdou, tak se raděj sunu dál)

-jdu na cigáro-

byl jsem doma.

byl jsem tam tejden a během denních alkoholových dýchánků jsem chytil depresi. nebo třeba deprese. to je fuk. nevim, jestli je to alkoholem, životní situací nebo mnou. asi všechno z toho… ale abych se podělil – o čem jsou mé deprese:

vlastně nechápu, jak lidi můžou mít vůli žit. (začínám, koukám, dost z ostra.) na světě není jedinej bod, za kterýho by se mohl kdo chytit – vždycky bude někdo lepší, chytřejší, zábavnější… a snažit se o něco vlastně nemá reálně smysl si troufám říct. to je moje deprese. vlastně proč se o něco kurva snažit, když…proč? zabere to dny, týdny, měsíce, roky… a stejně se člověk nepohne ani zbla tam, kam by chtěl. nikdy nebude dost chytrej, nikdy nebude dost… já nevim, do myslete si. navíc do toho všeho může člověk zahrnout i umělečno, který se prostě nedá naučit. a stejně se rád považuju za umělce. a přitom je to taková marnost.snaha kreslit, snaha hrát na nástroj… k čemu, když nikdy nebudu významnej, nikdy nebudou nahrávky/fotky nikde než na nevýznamnym médiu mezi známejma…? a takhle je to se všim… proč se o … oh, ne, já nemam sílu to asi rozebírat. pointu znáte.

napsal jsem do titulku sugesce. proč? protože nevim, v jaký míře v mym životě funguje. nevim, do jaký míry to všechno nahoře souvisí se sugescí z mládí nebo jestli sugesce křesťanství, ve kterym žiju, mě netáhne někam, kam bych vůbec nechtěl… prostě proč? proč je člověk udělanej jak je a proč doprdele na to někdo musí trpět? proč někdo, kdo neumí fotit, malovat, psát, mluvit, … balit ženský, dělat sporty, … proč si někdo takovej o sobě myslí, že je frajer? mam jich kolem sebe několik… tak proč?

já vlastně nevim, na koho jsem nasranej… jestli na ty xichty, co si myslí, nebo sám na sebe…

několikrát mi tyhle sračky byly vymlouvány. že jsem dobrej, že jsem originální. dobrý, beru. vezmu si to k srdci na tejden a pak vypustim a budu si zase připadat jak nula… ale…

ne. žádný ale. já vlastně odpovědi znám. ty lidi jsou hloupí. já to prostě vim. a možná proto mě to sere čím dál víc. proč je svět plnej dementů? plnej těch, co si věří, aniž by měli? proč se sem narodí člověk, kterej neví, jak s tim vším naložit? proč? doprdele proč? …

vzývat Boha nebudu. nebylo by to fér. věřím v Něj a jak jsem teď v několika kázních (do školy) psal, víra v Něj znamená i víru v to, co řekl. takže ponesu svůj kříž (když zrovna budu bez alkoholu) a budu se modlit. anebo třeba za nějakej čas skočním. nemam totiž pocit, že na to všechno mam. v dnešním světě, kterej udává tempo, zábavu a život jako takovej penězma, vzděláním a sebevědomím, jsem totiž ztracenej.

mam strach. nevim.

…článek dost o ničem, co?…

 

Cellar door

v sobě asi litr růžovýho vína
kafe
půl čtvrtý ráno
mírná opilost

http://www.imdb.com/title/tt0246578/

Dokoukal jsem. Nic jsem nečekal. Nic jsem nevěděl. Jen to, že hlavního hrdinu pronásleduje králík.

Film doporučuju.

Narazil jsem na něj v rámci 9gag příspěvku „mindblowing movies“, kam mimo jiné patří i Predestination, Another world, …

V průběhu jsem měl snad i strach (?) … Králík tohodle rázu není úplně dobrá věc v tuhle hodinu, v tomhle stavu.

Je mi fajn. Cítím se…. vlastně se spíš necítím  sám. Film je to vlastně asi o ničem (ne, nebudu to mazat, ač jsem na pochybách). Nebudu recenzovat, nebudu psát děj, jen pár myšlenek…

Schizofrenní chlapec, co vidí králíka. Má s tim problémy. Nějak to s chlapcem i králíkem dopadne. Všechno končí tak, kam celej film směřuje…

…ke šťastnýmu konci… , jinak to nazvat asi nemůžu ze svýho úhlu pohledu.

Na každýho bude působim film dementně, bude z něho smutnej, bude z něho zmatenej. I proto se cítím divně. Ne teď. Celej život. já totiž úplně chápu potěšení chlapce z finálních scén.

Obecně se bojím smrti. Zároveň se na ní těším. Proč? Strach plyne z nevědomosti a neznáma toho, co člověka čeká.

Podle pravoslaví, teologie (filozofie) mojí víry, přijde soud, který oddělí sémě od plevel. Všichni budeme souzení a všichni dostaneme to, co si zasloužíme. Celá tahle věc je tak jednoduchá. Choval ses nějak – někam půjdeš. Zároveň ale, oproti jiným frakcím (ke kterým chytám nevědomky rapla, jak se víc dovídam o orthodoxii) jde o soustředěný chování už tady. Není očistec. Myšlenka očistce (která mimochodem vede v končeným důsledku i k očištění satana a všech ostatních démonů, což je při nejmenším absurdní) vychází z teze teologa, kterej si v prvním tisíciletí něco špatně vyložil a publikoval. A někdo si to prostě vzal za svý, protože se tim lehce dá vysvětlit něco. Ono vůbec celá římsko-katolická teologie je o dost jednodušší – všechno se dá vysvětlit (resp uchopit – vysvětlit se dá i naše teologie, jenže katolíci ve svojí teologii nemají problém vysvětlit Boha, což je prostě totální bullshit; viz scholastika), všechno se dá odpustit, vlastně je jedno, jak člověk žije, právě kvůli očistci, kterej znamená pro každýho strávit „nějakej ten pátek“ v mukách a pak *pink*, člověk je v ráji. Jenže takhle jednoduše to prostě fungovat nemůže. Tomu jsem přestal věřit … ani nevim kdy. Ne. Kdyby tohle fungovalo, totálním relativismem by bylo vlastně úplně jedno, jak se člověk chová. Pravoslaví káže o celoživotní askezi (odříkání si věcí a usměrňování svejch emocí/vášní – který jsou dle naší teologie hlavní příčinou hříchu). Ta pak přináší ovoce. Existuje i několik svatých, kterým se to podařilo a dosáhli zbožštění (tzn. theosis, kdyby někdo chtěl googlit podrobněji…). Viz Serafim Sarovský, kdyby někdo hledal. (Je to ten, co k němu chodila divá zvěř a dlouho při modlitbách klečel na kameni. Zrovna ČT o něm má nějakej dokument. Jestli to někoho zajímá, čekněte archiv.)

Jo, to jsem se v tomhle stavu zas o něčem rozkecal…

Ale zpět k pointě – člověk obecně má (asi) strach z neznáma.  A mám pocit, že takovou hlavní neznámou je smrt. Psal jsem, že se bojim. To je zřejmý, ale proč se těšit?

Zase se vracim k filmu. A omlouvam se, že spoileruju, ale film je vlastně o pocitu, ne o tom, jak to skončí… Takže – hlavní hrdina se na konci usmívá. Ví, že přichází konec. Ví to. A usmívá se. Nebudu ani nadhazovat řečnickou otázku, proč by to dělal.

Ten člověk je šílenej. A má toho za sebou psychicky dost. Těší se na smrt, protože mu nic tady nepřijde reálný, přijde si sám.

Kdo ví, kam tím mířím, ať zvedne ruku!

Je zvláštní, že zrovna tenhle psycho film ve mně vyvolal pozitivní náladu.

-nejsem sám!-

Ne, vážně. Cítím se sám. Nechápu smysl toho trýznění tady a ač mi třeba i jakákoli teorie o životě a smrti přijde logická, nevidím smysl. Shodou okolností s tím kontrastuje to, že jsem se dneska (na hodině Pravoslavné psychoterapie) dověděl, že se mnou asi něco není v pořádku (světe div se!). A že je to možný z několika důvodů, bláblá, … a že bych měl víc chodit do chrámu a měl bych na sobě pracovat, protože člověk bez Boha (mimo jiné) pociťuje prázdnotu, nemá chuť k životu, … A ač mi pravoslavná teologie fakt dává smysl a mám pocit, že je pravdivá (koneckonců k teorii zbožštění – theosis jsem přišel sám, aniž bych věděl, že to vůbec existuje), nemyslím si, že by mi mohla pomoct. Ale to je těžko říct, dokud to nevyzkouším na 100%…

…

Zkráta je divný, že je mi po tom filmu spíš líp, než hůř. Chápu hlavního hrdinu. Chápu jeho nepochopení.
Nechápu králíka.

—

Před třema měsícem jsem začal kreslit. To je teda na jiný téma. Chci spíš sám sobě připomenout, co chci rozvádět příště. Že nevidět progres je vlastně peklo… A že se nesnášim za to, že se nesnášim…

…a jestli tohle čte někdo, kdo mě nezná, musí si myslet, že jsem totální EMO guy.
Nejsem.
Maximáně jsem bejval, ale jelikož jsem odjakživa zavrhoval a nesnášel jakýkoliv skupiny, je to spíš o tom mě nějak obecně označit. Asi se tomu nebráním. Každej někam patříme. A každej to o ostatních vnímá jinak.

Říkejte mi jak chcete –  jsem divnej a nebránim se tomu.

Normální lidi jsou kreténi.