Další bezesná noc. Taková němá klasika. V potu se budím asi desetkrát, desetkrát se děsím nutnosti vstávání do chrámu. Je neděle. Přes škvíry venkovní rolety se prodírá rané ranní slunce. Přijde mi jako entusiastický lidi, co člověka ráno přivítají pěti úsměvama, třema dobrýránama a už hned šup sem šup tam, co že tohle a tamto a jaksespalo a ne, před kávou a hodinou sám pro sebe nemá smysl nic – Ale to nechápou ani lidi, ani to slunce. Nebo jako psi. Skáčou, šílí, milujou. Bezpředmětně, bezmezně. Další probuzení, půl osmý. Odpočítávám minuty, hledám nenalezenou pohodlnou polohu k tý mučivý půlhodince. Pot kolem krku. Točí se mi hlava a žaludek na vodě potvrzuje, že se včerejšek nezdál. Sedám na postel. Mžourám na telefon. Asi jsem nic nenašel a lehám. Ležím a do mikrospánku udeří první budík. Stop. Čekat na další. Druhej – stop – třetí – stop – ještěpětminut! – stopstopSTOP! S hlavou je to furt stejný, stejnej je žaludek i mžourání. Košile, kalhoty, umyvadlo, voda. Po schodech dolů. První oční střetnutí se vzbudivším se synem. Vypadá jak Snorlax. Golem ze želé. Mischelin. Velryba s rukama. Jen bez její ladnosti. Káva. Nemám na ní chuť, je mi z ní nějak těžko. Ale jestli tady něco bude dávat smysl a tvořit životní naději, bude to právě ona. Vstal jsem moc brzy, všichni zatím jen oklepávají únavu ze spánku. Cigarety, pozdravy a marnost předešlýho dne. Syn je nevychovanej debil. Hádá se, nechápe – nechce chápat – nerespektuje, má debilní kecy. Nic neobvyklýho.
Nemluvnost golema má nejspíš důvod. A že jsou velryby pod vodou taky. Michelin zas v reklamně jen zdvihá palec. Jo.
Ustaly hádky. Jdeme do auta. Tlačím se na Snorlaxe. Zavalovací útok. Mocná zbraň hloupého tvora.
Považuju se za dotykovýho frigidu. Nebo spíš gurmána. Zní to líp a je to výstižnější. Nechte mě s lidma na sobě bejt. Přecpaný MHD, koncerty, psí lidi, co zdraví objetím. Lidi se ptaj, proč jsou války. Já se ptam, proč jsou šahací a tlustý lidi. Rakovina.
Je teprve ráno, slunce má ale asi pocit, že si ho nikdo nevšímá. Probodává okýnko a topí v sobě každýho, kdo se opovážil opustit stíny. V černým hábitu, církevní uniformě, vychutnávám žár, tlumím klimatizaci. Řidič otevírá okýnko. Chci argumentovat klimatizací, ale cvakne zapalovač a první obláček dýmu opouští svižnou křivkou skrze dva centimetry volného prostoru auto do zbytku světa. Jedeme do chrámu. Vyfintili jsme se, každý jak mohl – vždyť jdeme rozmlouvat s Bohem a to se sluší vypadat a chovat se slušně.
Patřit k nějaký denominaci je super. U nás je to křesťanství. U mě pravoslaví. To se ještě snaží držet něčeho. Půsty, kánony, askeze. Protestanti jsou jasný. Protestanti to maj lehký. Žijou si. Správný křesťan znamená být správným člověkem. Miluj Boha, miluj člověka. Věř. Tečka. Ostatní odnože a sekty jsou na tom podobně. Buď je to lehký a nesmyslný nebo jen nesmyslný. Další kapitolou je katolicismus. Odnož pravosti. Odnož, která se dostává do sraček. Tlí a hnije pod tíhou vlastních rozhodnutí. Chtěli bejt vidět, chtěli bejt jedinečný, chtěli mít vlastní pravdu. To se jim povedlo. Odtrhli se a žili si, žijou, přežívají. Aby byli vidět, museli se zalíbit. Aby se zalíbili, museli se změnit. Aby se změnili, museli zapřít pravdu. A od toho k relativismu dneška. Nesouvisející logična, který prý můžou vysvětlit Boha. Ne. Nemá to smysl. Je mi z tý arogantní nemastně-neslaný sebranky divně. Na druhou stranu ale… Bojovat sám se sebou o tom, kde je pravda, co je pravda a jak fungovat křesťansky, je síla. Příběhy o posmrtných zkušenostech, příběhy o vidění B(b)oha, příběhy o… stačí prej bejt hodnej. Stačí dělat dobrý skutky. Milovat Boha a člověka. To je napsaný. To JE pravda. Co ale se zbytkem? Co půsty? Co trávení v chrámu? Co tradice modliteb? … Půst ano, chápu. Zbytek je boj. Ale boj čeho? Logiky? Satana? Nevím. Je to celý zamotaný a nejasný. Ne. Je to jen zamotaný a nejasný pro mě. A shodil bych to hned ze stolu jako vždycky, že to nemá smysl, že jdeme dál. Ale ne. Smysl to má. Hledat to je životně důležitý. A je důležitý si uvědomovat, že ne všechno je důstojný. Jo, teď až si uvědomuju, co jsem chtěl – gesta. Chce Bůh od člověka gesta? Hluboký poklony? Stát v chrámu a nesedat ze zdvořilosti? Abychom se slušně oblíkali do kostela? Abychom… Nevim… Rád dávám příměří (to asi není to správný slovo, co?) se šéfem – taky člověk vstane, když mu podává ruku, je slušně oblečenej, sedá, když to šéf řekne/dovolí… Přijde mi to tak správně. Vždyť, … to, že jsme dobrý lidi a milujeme Boha a člověka je přeci samozřejmost. A tyhle gesta, tyhle… maličkosti ukazujou, že to člověk myslí vážně. Ne? … ne? Ne, Bůh není člověk a ‚sere‘ na gesta ve smyslu gest. Ale jestliže to člověk dělá upřímně… ? Lidem, kterejm jsem se to snažil vysvětlit, to nechápali. Nevím. Třeba jsem já ten uvězněnej ve zdech vlastní etiky a vychování… Třeba jsem jen dál. A třeba jen moc nesrozumitelně žvanim. Who knows.
Vystupujeme. Matka a syn jdou pro květiny. Otec s maďarkou se mnou. Jsme na hřbitově. Lidskej hyenismus nedovolí zdejší pravoslavné obci mít služby jinde. Prosluněná cesta, stromy, náhrobky. Klid. Otevíráme… asi se tomu říká kobka. Ikonostas, ikony, svíčky, liturgický knížky. Nic víc. Koberec a kusy stromu co je pod dveře zafoukal vítr. Je teplo. Není co dělat, do začátku je dlouho. Procházím dlážděnou cestu skrze náhrobky. Skrze hřbitov. V bílej den za zuřícího slunce. A hřbitovy že prej jsou strašidelný. Náhrobek. V.ro Karoly L.dia K.roly. Vero a Lydia Karoly. Leží tam. A vlastně to asi už nikdo neví, nikoho to nezajímá. Život… totiž smrt je zvláštní. Vlastně neexistuje. A stejně ji sleduju. Živě, na mramoru, zlatem rytou.
Vlastně je to smutný. Komický. Drahý. Náhrobek dva krát dva metry ze zdobenýho černýho mramoru. Zlatý písmo. Břečťan přes jména a uhnitý kytky. K čemu… Malost života je úžasná. Mmm. Ne. Život je malej. Lidi jsou malý. Ubohý. Shánějí ubohosti, cpou se prázdnem. A na konci marna … na konci marna někoho jinýho mu vystaví tohle. Velkou-zbytečnou-kamennou-zapomnětlivost. A přitom si každej na konci života, snad každej, musí uvědomit, že ‚proč‘. Pro nic. Marnost nad marnost, pomíjivost nad zapomenutí. A všichni umřou. A nic nezbyde… Všechno pro nic…
Nějakej Jan. Bylo mu dvacet. Pod jménem jméno další, jen bez úmrtí. Stejně tak další náhrobek. A další.
???
Něco fotím. Někdo mě zdraví. Odzdravuji. Katolík.
Respekt z kněze/hodnostáře. Je to zvláštní. Je to debilní. Lidi nesnáší církev a já se jim nedivim. Nejde to mít rád, když si hrajou/hrajeme na ty nejlepší. Nosíme uniformy a myslíme si. Neofarizeismus. Jednou mi o tom mluvila sestřenice. Protestantka. Že dnešní tradiční církve vypadají a ukazujou se a farizejí. A já nemůžu nic namítat. Znám ty lidi. Znám hodnostáře. Lidi je vidí jako světce. Ale… Ne. Nejsou. Spodina. Hnus a rakovina. Ze zkušenosti. Daleko jsem ale nebyl, moc jsem toho neviděl…
Vracím se po dlažbě. Slunce pálí i pod listy lemujících stromů. Vcházím do chrámu a po dotazu na pomoc vysávám. Přichází kněz. Zdravím. Je to sympaťák. Mladší. Nad třicet. Dvě děti… Obřadně čte modlitby ke vchodu do chrámu. Tak, jak by se to mělo dělat. Tak, jak se to nedělá… Ukládám stroj zpět, vycházím. Pár kroků. Dvě děti, syn na lavičce, a matka. Manželka kněze. Děti zlobí, což se čeká. Nechci tipovat věk. Nevím. Můžu tipovat centimetry, ale není proč. Prostě pořádně neumí mluvit. Vypadá jako fajn ženská. Asi je. Vždycky, když přijedu, pozdraví a na něco se zeptá. Normálně to nesnášim, zdvořilý otázky, small talks, … Ale od ní je to jinak. Myslí to vážně, má to v očích. Vyšší hnědovláska, přírodní, skoro se nelíčí. Vrásky od životních starostí. Možná nemá ráda lidi. Možná nemá dobrej život. Ale žije pro mě. Teď, teď je tady a září, abych to věděl. Mladší syn zapiští a spadne z lavičky. Matka marně máchne rukama do vzduchu, dítě se zarazí o nohy matky. Bere ji za ruku. Nikdo neví, co bude dál. Dcera poskakuje kolem kočárku v žáru stínu.
Jak se blíží svatba, tedy, asi, mám strach. Manželka kněze by měla něco vědět. Měla by vědět, proč žije tak, jak žije. Hlavně teda tak žít, žejo, v první řadě. Tak, jak by se mělo žít, jak by měl žít kněz. Ale nikdy jsem neměl od přítelkyně jistotu. Ano, cítí věci, ano, je milá a dokáže se chovat. Ale co pointa? Dokáže odpovídat lidem na otázky? … vrtá mi to hlavou. Pořád. A… Asi nesmyslně, ale tenhle akt mě uklidnil. Zaprvé – proč se stresovat o reálnou vzdělanost manželky v oblasti, když je vzdělaná… sociálně? Inteligentní, svědomitá, … Ano, jistě, vlastnosti, který mě pasivně přitahujou. Proč nevěřím vlastní přítelkyni? Blbost. Věřím. Jen … Zadruhé – moc stresuju. Obecně. Jsem takovej. Snad je to výchovou? Asi. Genama? Možná sklony. Ale v tomhle světě je tak zbytečný se stresovat. Ve vší tý náhodnosti, kdy člověk vlastně nic neovlivní a malej chlapeček v Africe může mít na můj svět stejnej vliv jako matka. Nebo sršeň. Fuj.
Liturgie. Je nás málo, dokonce míň, než na co jsem zvyklej. Motám se v nápěvech skoro totožných s tím, co znám. Jenže ty odlišnosti, to je věc. Stačí jinej trylek nebo frázování a člověk aby se zahrabal. Evangelium o tom, aby se člověk nebál o sebe, svoje statky. Konec liturgie a kázeň sympaťáka. Je dobrá. Jde od srdce, myslí ji vážně. Nemáme se bát o to, co se s námi stane, Bůh se stará. Stres nad pozemskými věcmi je o ničem.
Heheh…
Mačkám se na skle. Syn zas šperkuje konverzaci svou bystrostí, inteligencí a humorem. Letmé doteky a pot. Kocovina přešla, začínám mít hlad. Maso ze včera se podává na popud syna venku. Byl to další z brilantních nápadů. Mouchy jsou všude. Všechno lochtá, že by ze sebe člověk strhal kůži a nechal mouchy svou práci dělat mimo nervový zakončení. Další hádky a opětovné zamyšlení nad tím, jestli jsem se taky svým vlastním světem tak hnusil rodičce. Uklízíme ze stolu, jdeme si po svých. Rodiče usínají. Maďarka náhodně pobíhá z terasy do patra a zpět. Počítačím, stejně jako syn. Hraju, píšu. Cigareta na terase. Padá únava, se kterou jsem počítal od prvních okamžiků bdělosti ráno. Vytratila se v průběhu dne, teď mi dává pěstí. Jdu si lehnout, vzdávám se. Budík na hodinku, třeba do čtyř. Lehám. Snaha o rychlé navození mikrospánku. Už, už skoro! Ne. Někdo na někom něco chce. Dle hlasu ne moc naléhavě, jen zkrátka hlasitě. Zase a opět. Někdo nahoru po schodech. Ne sem, jen ne sem. Prý mě volá paní domácí. Svolává všechny. To se rozdává pošta nebo jako co? Nenávidíc svět opouštím
Frapučíno, meloun (oh so good). Diskuse nad zpomenutym obrazem. Měl to být anděl. Zbylo křídlo a bezhlavé vlasy něžně rozpuštěné do bleděmodrého oblohového modra. Jednou jsem kreslil anděla. Dávno. Jakoby už byl součástí dávno zapomenuté alternace života. Jdu pro blok, předávám ho umělkyni. Dychtivě natahuje ruce, zvrásčené věkem, a zpod chemicky černých, uměleckých, šíleně neupravených vlasů se odněkud z nepřirozeného mejkapu a zbytečně hustých očních stínů rozsvítily modré oči. Projíždí. Ne – prolétává strany. Nezastavuje se. Není třeba čekat pochvalu, vše je jasné. Je to malířka. Kreslit ji nebaví. Vyjadřuje sama sebe, neobkresluje reálné. S nuceným úsměvem mi vrací věc. Poděkuje, asi pochválí. Jsem celej šťastnej, jo, to člověk potřebuje, neupřímnosti a zklamání.
Umělkyně se po víkendu loučí, polibky na tváře. Je vlastně milá. Odchází.
Pár konverzací, pár plánů, pár hádek. Jedeme nakupovat. A na kávu. Zdržujeme s paní doma. Sedíme venku na cigaretě. Na cigaretách. Rozhovor ladně plyne od tématu k tématu. Andělé, křesťanství, život, svět. Většinou pesimisticky. Pokračujeme po cestě, pokračujeme na kavárnové kávě. Oficiálně prohlašuji svou bezmocnost ze světa, případnou nechuť a strach z výchovy vlastních dětí. Jsem neporozuměn. Jsem překvapen, že někdo, kdo dokáže takhle mluvit o světě, nemůže být pesimista. Při odchodu sledujeme výstavu písečných soch, nečekaně na téma špatností dnešní společnosti. Pár jich k člověku promluví.
Cigáro doma. Pán domu velí sbírat meruňky. Mírné protesty a hádky se synem. V dusnym vedru se cpeme v autě. Klimatizace na pět minut cesty je dočasný východisko. Vystupujeme. V takovym počasí člověka hned poleje pot. Prostě jen tak. Otevíráme branku, vcházíme. Míjíme květiny. Jsou krásný, ještě jsem je snad neviděl, určitě ne doma. V Plzni. Doma… Oranžová dělá přírodní koberec přírodnímu koberci travnaté zeleně. Sbíráme. Konečně i nahazuji i nahnilé. Hnít to bude všechno, koneckonců, prej. Neznám to, nikdy jsem alkohol netvořil. Vždy jen konzumím. Zdařile. Meruňka se zasekne o korálky na ruce. Gumička se natáhne, skoro padne z ruky. Upravuji šperk, odhazuji meruňku. Kapky potu padající z nadočnicových oblouků mi lemují výhled.
Když jsem byl malej, menší, nedorostlej, … jsem si myslel, že člověku je souzenej jeden člověk. Vlastně… Ne souzenej, ale že prostě člověk žije s jednim člověkem. Miluje jednoho člověka. Je to tak nějak hodně omílaný téma. Že člověk miluje jen jednoho člověka vždycky. Jednou láska přestane a přelejvá se na někoho jinýho. A tak pořád dokola. No a člověk si v tom nějak prostě žije. Že to tak je. Jenže co když… co když je něco jinak? Co když to takhle nemají všichni? Co když… co když nemiluju jen jednu? Nejde mi o vztahy. Vztah jsem si vybral. Vztah mám a setrvávám v něm vědomě, protože chci. Ale to mi pocit viny neumírní. Na tohle mě žádná sociální norma nepřipravila. Navíc – občas mam pocit, že nemiluju jen ty dvě, ale skoro každýho. Nehledě na pohlaví, samozřejmě ale s ohledem na něj. Ale… Ano, většinou tuhle… lásku k ostatním… beru jen jako fakt, jako náklonnost, jako… dar? Meh, kýče… Ale občas, ve slabejch chvílích… je mi smutno. Pro to, že to vlastně cítím, pro to, že bych tim ranil, když to nikdo nechápe, pro to, že nikdy nebudu vědět jiný možnosti. A člověk najednou znovu zjišťuje, jak je svět malej, jak je život malej, jak je člověk malej. Ač je vlastně kouzelnej, ten život, ta nahodilost možností a neočekávana, ty kombinace, ta jedinečnost… Jak ale nedávno řekla mamka, za život neprocestuje člověk ani vlastní zem, ani vlastní město pořádně, natož celý svět. Jak male pak člověk musí myslet, jak male ví, jak male miluje… Potřebuju v češtině označení nevyjádřeného otazníku…
Návazná myšlenka, zcela nahodile – čas je prazvláštní věc. Vnímáme ho jako… něco co existuje. Vnímáme ho jako minulost, přítomnost, budoucnost. My, obyčejní, nevzdělaní. Fyzikálně, jen ale nevím, jak moc potvrzeně, je to veličina (ehm), která se dá měřit (ehmehm), počítat (-//-), ale hlavně – dá se s ním pracovat. Respektive je to prostě… je to prostě něco jako kilo. Kilo něčeho. Jenže s kilem něčeho lidstvo dokáže něco dělat. Od mouky přes kovy. A s časem by to mělo jít taky. Měnit, zpomalovat, zrychlovat, deformovat, formovat. Je to jako tyč, která se pořád natahuje, formuje. Jen to nedovedeme… vidět, vnímat, určovat, pracovat s tím na úrovni ostatních matérií. Ano – matérie! To je to slovo. However, fascinuje mě to. A je to úžasný. A je. Tečka. Neprotestujte…!
Umýváme ruce, obličeje. Bereme kýble, nakládáme, převážíme. Páni domu zůstávají u rodičů. Těch namyšlenejch. Doma hrajeme se synem. Moc slov. Málo zábavy. Alkoholuji. Je možnost. Páni domu se vrací, přichází hádky. Další. Je to nepříjemný, ač je během minuty zas klid. Nejsem na to zvyklej. Dopíjím a jdu ležet. Pár videí. Mám strach z Řecka. Nebudou mě mít rádi. Nebudu je mít rád. (Budu. Kecam. Jsem debil.) Další noc lemovaná potem a alkoholem. Nechci chodit spát. Ne tady. Nechci další den. Ne tady. Dobrou.
Burned-souled stories 
