Otevírám oči. Venku svítí slunce. Další zabitej den – je jedenáct. Zjišťuju internety. Fungujou. Balim si potřebnosti – telefony, počítač, cigarety, zapalovač. Triko, kraťasy. Padají, přendat pásek jsem moc línej. Už po schodech slyšim syna mluvit, skypovat nejspíš.
Rodiče nejsou doma. Odjeli. Když jednou začnete cestovat, není vám nikam moc daleko. A kousek od Vídně, 150km, to není daleko ani když necestujete. Prej je to cenově dobrý, sortimentem nemalý. Tak odjeli. Neznámo kdy, neznámo návratu.
Jsme tu sami. Nikolas něco kuchtí. Chrochtá. Ne, směje se, jo. Skype jsem odhadl správně. Tematickou skupinu taky nebylo tak těžký odhadnout. Majnkraft frent. Něco vaří. Nic necítím, takže to nemůže bejt nic dobrýho. Prej jsem promeškal snídani, snědl ji za mě.
Což mi nevadí. Dokud nekouše mě, je to v oukeji…
Prej dělá oběd. Těstoviny, a jestli jsem mezi jeho vzdechy, heky a chrochty slyšel správně, bude houbová omáčka. Ta, o který jsem minulej den říkal, že ji nemam rád. Asi si to špatně vyložil. Asi si myslel, že to vlastně myslim tak, že ji vlastně mam rád… Hm. Rozkládám počítač, zapínám fejsbuky, internety, emaily, další záložky. Jsou otevřený jen proto, abych si nepřipadal tak nedůležitě. A že vlastně na tom počítači mam co dělat, i když nedělam. Občas je to škoda.
Přisedá si. Zase by prý jedl.
Z jeho pohledu nelze vyčíst, jestli mě hryzne.
Nehryzl. Zatím dobrý.
Celej den vypadá marně. Synáček si chce hrát. Hru. Kterou jsem mu nainstaloval.
To zamyšlení se nad sebou musim provést někdy brzo…
Jedna hra, dvě. Je to nuda. Neumí to, hru založenou na hraní proti jiným hráčům hrajeme proti počítači. Je to nuda. A pořád dokola. Jídlo, ohledně kterého jsem se nemýlil. Makarony s houbovou… polívkou? Tomu se nedá říkat omáčka. Mixuje to majnkraftem a skajpama. Chrochtá mi skoro do ucha. Musim někdy vygooglit, jak se dělá zabíjačka. Ono se to jednou hodí. Ukazuje mi spoustu věcí, chlubí se, že ve hře zdolal věž, že on ji jako skolil. Je jedno, že to byla spolupráce ceýho týmu, je jedno, že o tom ta hra není. On ji prostě skolil, tak ‚hele!‘.
Nenávidim to. Na druhou stranu nemůžu neuznat, že to v sobě má kouzlo. Kdyby mu bylo míň asi to docenim víc. Třeba sedm. Dětský nadšení ze světa je skvělý. Zvlášť, když člověk to nadšení nějak ztratil a nechce ho znova najít. Protože vlastně tolik kouzelných věcí není, protože je všechno zřejmý a unylý a líný a prohnilý a neupřímný a nedobrý. Nevim.
Ono by se to dalo srovnat s Písmem. Asi není nadarmo psaný, že máme bejt jako děti, připadně, že dětem patří Království. Děti jsou čistý. To se jakoby říká, jo, jenže na klišé se tady nesnažim hrát. My dospělý, formovaný společností, řešíme sračky za sračkama a absolutně vynecháváme zásadní věci. Lidstvo řeší všechno od subatomů, virů, mikrobů až k planetám, soustavám, vesmíru. Ale to zkoumání, v rámci starostí o novosti a souvisy a psaní článků, zůstává bez zjevnýho zaujetí, bez pozastavení se nad tim, jak to vlastně je úžasný. Třeba jsem jen naivní já. Pro nihilistu… ne. Chtěl jsem napsat, že pro nihilistu to tak úžasný bejt nemůže, ale to je zkrátka kravina. Ty věci jsou úžasný a je jedno, jak je člověk nábožensky založenej. Vždyť jen debilní fotosyntéza je totálně mimo vnímání člověka, stejně jako jedinečný vlastnosti vody nebo unikátní postavení Země vůči Slunci. Ne?
Rodiče dlouho nikde. Je to fakt dlouhý. Alkohol se mi pít nechce – kdo ví, co by ještě mohlo přijít a před kym bych ještě neměl bejt opilej. Navíc tu asi žádnný není.
Cigarety, káva. Cigarety. Hry. Cigareta.
Otevírají se dveře. Ani jsem neslyšel auto, snad v zápalu a z napětí ze hry. Třeba jsem jen těsnil všechny zvuky. Nemam rád chrochtání.
Káva, cigareta. Jdeme do tesca, potřebuje se něco dokoupit. Syn jede do nemocnice, zítra, a potřebuje pyžamo. Celkově asi moc nechápu logiku toho, nač potřebuje do nemocnice pyžamo. Je vedro. A triko s trenclema nemůžou udělat jinou práci. Dobrý. Oukej. Jedeme. Otec zůstává. Druhý auto, malý, modrá suzuki. Taková pěkně dámská. Syn vpředu. Další hádky a odmlouvání. Točim očima. Spíš tak vnitřně. Prej mam velký oči, říkal Nikolas, tak by to mohlo bejt vidět.
Procházíme nádorama společnosti. Těch obchodů je milion. Milion hadrů, milion lidí. Kolik se toho asi vyhodí?
Konzumnost je fakt problém. A neříkam to za sebe, měla by to bejt sama o sobě dost objektivní věc. Jenže – ano, člověk si to uvědomí, když chce. Když to vidí, když je vnímavější. Jenže je tak rozmazlenej, zvlášť tady v Evropě (nemluvě pak o Americe, žejo – jů-es-ej! Jů-es-ej!), že je prostě zvyklej dostat, co chce. A má pocit, že chtít rovná se potřebovat. Ne. Je to zhejčkanost. Debilní zhejčkanost. A já sám to cejtim na sobě. Nic nepotřebuju. Nic. Jenže – furt je tu něco. A vždycky se najde výmluva, kterou si to dokážu ospravedlnit. A – ani to jak výmluvu necejtim. Třeba teď – novej telefon – má novou čočku, dělá lepší fotky. Rád fotim, telefon mam tři roky starej, takže to už někam postoupilo, blabla. Obecně za nicmoc neutrácim, žádný hadry, elektronika, … s cigaretama se tak nějak pasivně počítá a to víno s kávou, to je tak jako normální. Jenže to je lež. Od první myšlenky. Asi teda.
Jsem v tomhle vlastně celkově speciální. Všechno, co vede k užívání si života, beru jako hřích. Více či méně. Ano, občas mam světlý (nebo slabý?) chvilky, kdy si říkam, že jo, že k tomu to vychutnávání si těch věcí patří. Člověk by měl prostě dělat věci k tomu, aby žil, ne žít proto, aby dělal ty věci. Dává to smysl? Prostě… všechno má nějakej smysl. Ovoce a zelenina má vitamíny, maso minerály, bílkoviny, nevim, … voda je zřejmá, v kávě je energie, alkohol je léčivej, … sex je na tvoření dětí, obrazy jsou na učení a hudba na… chválu Boha? Dejme tomu… takhle mi přijde, že to je. A člověk by z toho neměl mít požitek… Nebo teda ne především. Asi není špatný dát si jablko proto, že má vitamíny a přitom si ho vychutnat… Je ale dementní jíst jablka proto, že jsou dobrý. A přežírat se třeba. Nebo mít ochutnávky vín, protože nevim proč… Protože jsem zhejčkanej blbec, co nemá co s časem a snaží se hrát na nóbl nebo znalce a odborníka. Sex dělá, žejo, děti, a je prostě fajn, že k tomu ten orgasmus patří. Ale šukat – a v tomhle spojení je to fakt prostě šukat – kvůli požitku, to je marnost. A to se většinou prostě děje. Hlavně je to teď zmedializovaný tímhle směrem, stejně jako milion dalších věcí.
Další návaznost (to je hloubka – to čumim, kolik mam vrstev) – reklamy. To je zlo. Ne snad proto, že by lidem něco nabízely. To je super. Jo, ať mi nabídnou, co bych měl proč si koupit. Ale čistě bez emocí a bez… nevim… konkurence? Vždyť je to nakonec stejně všechno stejný a sračkoidní… A místo toho, aby se jelo na kvalitu, tak se jede na prachy. Když pak půjdu dál, nejde ani tak o to nabízení, ale o přesvědčování – fakt důkladnym a hlubokym – že to ten člověk potřebuje. Prostě musíš mít novou kolekci. A prostě to je nový a budeš hrozně kůl. A ty to prostě chceš, protože chceš bejt kůl. A teď to prostě využiješ a teď budeš hustá a nekoukej na včera a zítra…
A další věc: měl jsem kázeň. Téma smrt. To je super. Fakt. Na smrti se láme teologie. Snad každá. A teď jsem si, žejo, hledal literaturu, myšlenky, odkazy, … a dostal jsem se přesně k tomu – tanhle doba, takhle společnost, tenhle konzum… to jsou prostě věci, který člověka dostávají totálně mimo osu čehokoliv. Člověka to ničí zevnitř, rozkládá to hodnoty, rozkládá to rodinu, … jestli tohle někdo bude číst, bude si o mně myslet, že jsem kretén a totálně mimo… osu… jo, takhle prostě přemýšlím milí zlatí… každopádně – konzum kouká na teď a odkládá myšlenky na smrt, jak byla ta kázeň teda, a samozřejmě nutí, nebo spíš dovoluje mu, uniknout od reality, nevšímat si životních otázek (ne těch ‚co bude k jídlu‘). Člověk prostě někam směřuje. A je mi jedno, jestli bude člověk ateista, muslim, křesťan, budhista, hinduista, … ale doprdele ať se ty lidi zastaví a myslí. Ať o tom diskutujou. Nevim, třeba chci od světa moc. Ale ať mi nikdo neříká, že je nakupování, reklama a já tady a teď lepší, než něco jinýho. … Já si možná trochu protiřečim, co?
No ale zpátky ke konzumu.
Mně to většinou z kapsy nejde, ty prachy, tak mi to přijde jednoduchý. To je jedna proměnná celýho toho. I kdyby ale, věřim tomu, že si na ten telefon třeba pučim. Nebo notebook. Nebo televizi. Cokoliv. A výmluvy, který mam v sobě tak precizně zakotvený, by mi dělaly pilíře.
Zajímalo by mě, jestli někdo (jasný, je nás tady několik miliard, někdo asi jo) někdy přemejšlel nad tim, kolik se toho vyrobí, kolik prodá, kolik použije (na celou životnost předmětu), kolik toho zůstane na skladech a kde pak končí zbytky, ať už neprodaný nebo lehce použitý. Vždyť je to hnus! A všichni kecáme o tom, že je nám líto, že někdo kurva umírá támhle v Africe, že nemá jídlo, blabla, nevim… Ale místo toho dát prachy na charitu, dám třicet tisíc ročně za cigára. Za zkurvenou závislost. Jenže u cigaret je to zjištěný, že je to závislost a dělá se nějaká pseudoloby za to to zarazit. Zase – kdyby to někdo fakt chtěl zarazit, hodili by na to takovou cenu, že by na to nikdo neměl, případně by zakázali dovoz úplně. Což teda zase hraničí s demokracií, ale… zpátky k tématu: zkrátka u cigaret je to dokázaný a je snaha s tim bojovat. Jenže my, my rozmazlenci, my jsme závislí na všem kolem. Od sprchy jednou denně, přes jogurt k snídani až k oblečení, elektronice… Ano, jsem extremista. Takovej teda trochu pseudo. Moc se sebou taky nebojuju… Jsem pohodlnej. Takže je celej tenhle proslov vlastně do pléna, protože káže vodu pije víno, to nikdy nefungovalo. Oumáj… Tohle popisovat, to je zmar. Jsem zmar. Já vim.
Tak jsme vybírali pyžamo…
Vybírat pyžamo, to je s puberťákem těžký. Navíc s takovym, co poslouchá Nicki Minaj a je teplej. Teda, to není, ale mohl by. Teda jakože možná. Ale ten Tatum na stole, žejo. A taky se moc stará o vizáž. Teda krom toho, že je tlustej jak prase. Jo. Prostě vlasy a tak. Na druhou stranu teda je to asi v rodině – otec měl naušnici a kdovíjakej to byl frajer dřív, brácha má naušnici. Tak já prostě nevim. Tak či tak – vybírat to pyžamo, horor. Na druhou stranu ho i trochu chápu. V jeho věku není nikdo nepší. Něco se ti líbí a matka furt něco probírá. A tebe to už nebaví, protože počítač a prostě musíš stát a já nevim prostě. A to růžový je nejlepší a co furt řeší… Jak říkam, asi jsem nebyl jinej. Ale teď mě to samozřejmě sralo, mamku taky. Je absurdní, že se snažim bejt v těchle situacích, s někym cizim, jakože lepší, jako dospělejší a uvědomělejší. Ano, jsem, ale machrovat nad čtrnáctiletym klukem? Cmon…
Dovybrali jsme. Ještě vodu, tatranky, cukry, cigára, jdeme. Cestou beru tři trička, jedno pro sebe.
Já to říkal, že jsem hovado.
Bereme to přes mekáč, mám nějaký menu, nevim, nevyznam se. Bereme to domů. Sníst, zapít, zakouřit. Jde se na meruňky. Zvedá se vítr, snad konečně sprchne. Jestli ne, asi brzo přestanu dejchat. A umřu. A nebudu dejchat. A vysublimuju. Tipuju to na dva kýble. Sbíráme, plody jsou shrabaný ke stromům. Byl tu děda. Pletu se, odcházíme se dvěma a půl kýblema. Klidně bychom ale mohli zůstat a nasbírat ještě jednou tolik. Vítr se opírá do všeho, plody útočí shora. Asi že jim berem mrtvý.
Vyprošuju si víno. Berou se dva litry.
Jedeme k dědovi uskladnit meruňky a cukry. Prohazujeme pár slov, pálíme tabáky. Děda povídá něco o tom, že by mohlo sprchnout. Ano, samozřejmě, mohlo by. Přikyvuju. Asi se z ničeho nic transportuju v čase – děda, z ničeho nic, že čas hrozně letí. Vypadá ztrápeně, ač ho znam jako vlastně docela veselýho chlapíka, takovýho dědečka hříbečka. Teda, takovýho upravovanýho, modrookýho, oholenýho. Prostě začal z ničeho nic o tom, jak to plyne a jak je svět nevim, něco. Jak říkam, vypadal ztrápeně… A já se mu nedivim…
Občas se zamýšlím nad tím, proč se mam tak, jak se mam. Proč mam jako jedinej z okolí pocit patosu, vyčerpání a bezvýchodnosti. Nedělá mi problém v debatě nadhazovat, že stejně všichni umřeme, starší mě pěskujou, že to nemůžu jako mladej říkat takový věci. To bych vraždil. Děda toho má hodně za sebou. Děda, děda už je znuděnej, něco zažil, dokáže porovnat. Jenže… co když… co když jsem prostě já ten čas a zkušenosti nepotřeboval? Co když jsem toho vstřebal už dost na to, abych to věděl, abych z toho měl pocit patovej? Mamka mi na jednu stranu blahořečí, jak jsem inteligentní na svůj věk, blabla, … na druhou stranu ale stejně tvrdí, že si toho musim ještě hodně prožít a že až budu starší, tak něco pochopim… Já jí to nevyčítám. Jen mám občas pocit, že jsem to já, kterej toho o něčem ví víc. A teď mi zase nejde o nějaký srovnávání a masturbaci ega, jen… Vlastně nevim. Další odstavec bez pointy. Jenže to ve mně vře. Na jednu stranu jsem rád – jo, prohlídnout skrz pozlátka všechny a vidět za ně, vidět do lidí, rozumět věcecm, to je super… ale s tim se ztrácí i touha do života. A bez tý je to všechno k čemu? … starý lidi, ty aspoň brzo exnou… a nebudou.
Vracíme se. Jdeme dolů, k druhýmu baráku. Sociální zařízení, hospic, dalo by se říct. Je pěkně zařízenej, zevně i vnitřně (má prostě pěknou duši, haha). Je prý třeba spláchnout záchody. Ne, nevím, co si pod tím představit. Prostě jdu, ač tam asi vůbec nebudu potřebnej. Nevoní to tam. Nemocnice hadr, záchody pak tím spíš. Je to všechno čistý, což o to, ale ty pleny plný nepěknosti tam prostě někde číhají. Splachujeme. Všichni najednou. Nemám tušení, jak zjistit, kdy splachujou ostatní, tak prostě při neobvyklym zvuku splachuju taky. Jednou, dvakrát, třikrát. Patnáct minut. Jdeme zpátky.
Celej den posloucháme syna, jak se bojí operace. Nikdo ho nebere moc vážně, všechny tim spíš sere, tím spíš mě. Krom toho furt volá na mamku, že jí chce něco říct, ukázat, povědět. Ne, oh, ne.
Saham si do svědomí. Toho kluka to fakt asi muselo děsit. Mít na zadku nedorostlý dvojče, to není prdel (haha – zadek, prdel, chápete, ne? Ne? Meh, nic…). Jenže zase – se zkušeností dospělýho, to je těžký mu na to něco říkat. Ano, rodiče ho drželi, že se není čeho bát, že tohle, že tamto. Ale já sám umírám na zubařskym křesle s minijehlou, která mi má mrtvit čelist. Jak bych se pak tvářil na zrůdnost, která mi má umrtvit půl těla? Hnus velebnosti… Ale vážně, co mu na to mam říct, když mi to říká popátý? Hm? A chce si furt povídat a mluvit? No ne prostě, to se na mě nezlobte, nemůžu, nejde to. Kdyby aspoň ten svůj tupej znuděnej ksicht na mě furt nevotáčel. A když už se zeptam, jakože co, když mam to hypersuper periferní vidění, tak že nic. A nevim, jestli jsem tak krásnej nebo jen… ne, nevim… prostě nevim…
Krátce hrajeme, sklízíme ze stolu, kam se budou házet věci na balení. Řecko se blíží. Začíná pršet, klesá tlak, všichni jsou utlumený. Sedám si k počítači a vzpomínám, že už jsem dlouho neviděl žádnej normální seriál. Stahuju titulky a doufám v čas v několika dalších dnech.
Ono se to samo nezkoukne samo, žejo.
Zavadil jsem o kříž na krku. Dřevěnej, na gumičce. Ozdobnej, vyřezávanej. Nejsem na něj ještě úplně zvyklej, je velkej a není ze stříbra. A není na řetízku. Dávám zpět pod triko, obracím se k monitoru.
Občas rozvažuju, a zase se dostávám k již zmíněnýmu tématu trochu, k tomu někde nahoře, že jestli jsem jakoby hoden toho kříže. Nebo jestli… jestli bych se neměl zamejšlet víc nad tim, co dělam, když ho na sobě mam. Samozřejmě, měl bych, jasně… Ale zase je tady otázka totálního pokrytectví. Bůh je všude, Bůh vidí všude (oh, to jsou teda slovesa… jak nedokonalý ty lidi a jejich prostředky jsou, nikdy mě to nepřestane překvapovat)… zkrátka je Bůh, oh, síla, dejme tomu, energie… Síla, Energie, jsoucí všude a prostupující vším. Takže stydět se dělat věci jen když mam kříž na krku, to je mimo a pokrytectví. To je jako se chovat pěkně jen v chrámu a vypadat, odejít a bejt grázl. Jenže já tam furt cejtim nějakou mezeru. Přeci jen…ten kříž má bejt připomínka, má to něco znamenat… To je asi totálně… ne, nevim, zase nevim… Asi podle intuice, podle citu. Což je zase složitý, protože cítit můžeš spoustu věcí. A co když třeba cítíš nutkání pálit ikony nebo…nevim…? Hm, hm…
Jdu spát. Je zase moc, ráno bych se mohl se synem alespoň rozloučit. Zdvořilost. A mohl bych pak konečně něco dělat. Nebo alespoň jen koukat na bednu, na seriály, na fejsbůky. Je jedna. Ještě videa. Po patnácti minutách – sonar. Ne. Ne, ne, ne. Ne. Odmítam si to přiznat. Je to ale těžší, než jsem si myslel. Proletěl metr ode mě. Posouvám notebook, kreju se peřinou. Mam pocit, že si ze mě dělá srandu. Jako by tak nalítával a vždycky zacitoslovčil ‚Uííí‘. A teď ale vole co. Statečně se zvedám, statečněji opouštím pokoj. Sedá na futrál od kytary visící vprostřed místnosti na trámu. Sedí tam, kouká na mě. Určitě se směje, vim to! Ano, jistě, opět přišla myšlenka vraždy netvora. Jenže kdyby se něco stalo, tak umřu já. Já to znam, jak to ve filmech je. Tak jsme zas oba bojovali velice pasivně. Patnáct, dvacet minut. Dvacet pět. Třicet – nožičky, zadeček, křídla, letí. Přes pokoj, přes dveře. Sedá si. Asi se na to vyseru. Beru cigára, teda, vrham se po cigárech, po zapalovači, po mobilu, ladně zdrhám. Cigárko, instagramíček. Nervíčky. Vracim se. Správnej čas – satan sedá na roletu ZA otevřený balkonový dveře. Dva ninja kroky, zavřít, ha. Fotim. Půl čtvrtý. Paráda, jsme všichni šťastný, zdá se. Zapínám větrák, plán s přírodním vzduchem nevyšel. A nikdy už nevyjde. Zápasy s lítacim zlem už mě neba. Je to nuda a vždycky vyhraju.
…
Mám žízeň a po střetu jsem vystřízlivěl. Alespoň není vedro. Tolik. Dobrou
Burned-souled stories 