po probuzení

Je šest večer. Venku je hnusně, stejně jako bylo ráno a celej den. Pokoj mám blízko integrovanýho chrámu. Vzbouzí mě večerní bohoslužba. Už jsem si na to zvykl. Vlastně si uvědomuju, jakože fakt uvědomuju, že by to pro každýho druhýho bylo dost zvláštní. Má to svoje kouzlo.

Včera jsem se zbytkovým alkoholem a následně i lehkou kocovinou zvládl mít dost kávy na to, aby mě z toho bolelo srdce. Pro jistotu jsem to zapil vínem, co tu bylo od pátku. Následně šel spát. Není asi nutný dodávat, že mít na noc místo srdce metronom na 187 není úplně echt. Ráno káva. Pak tři další ve škole z automatu. Debatu nad tím, jestli je to vůbec kafe asi nehodlám vůbec rozvíjet. Kafe to není. Je tam kofein, to stačí.

Pointou je, že nejsem schopen čehokoliv. Po škole rychlej oběd. Spát.

Venku je tma. Je hnusně. Vzbouzím se po dvou hodinách spánku. Možná se mi něco zdálo. Nevím.

Marně se snažím vzpomenout si na něco, co by mě udrželo při zdravym rozumu – chci něco dělat!

Chci něco dělat?

Řetězec myšlenek, kterej nejde zastavit. Tedy zdánlivě – řetězec tohodle rázu je totiž sebedestruktivní sám o sobě. Má rychlej spád.

Ležím. Slepě nahmatam mobil za sebou. Tupě, zcela mechanicky projíždím facebook. Bla, blabla, bla. Instagram. Blabla. Zamykám mobil, odkládám. Přejedu očima pokoj – stůl, bordel, povinnosti. (V chrámu se ještě zpívá.)

Nechce se mi nic!

Here it goes again!

Převaluju se. Tupě čumim na prasklinu na stropě. (Takový klišé…) 

Proč bych měl vstávat? … Musim pracovat. Mam něco do školy. Musim. Protože je to zdánlivě to nejdůležitější na světě.

…je? Má něco z toho smysl?

Obracim se na bok. Je mi prázdně. Tomu se nedá snad ani říct depresivně, nedá se tomu říct nijak. Je mi prázdně.

Fakt se snažim najít v týhle realitě s mýma možnostma něco, co by mělo smysl. Co by zaplnilo patlání se nikam, co by vysvětlilo čas od jedný flašky vína k tý druhý. Vysvětlení proč kurva jsem nevděčnej ke každý živý bytosti, proč nepochopim lidi, nevim proč… nechápu proč…

Zase ta zkurvená teatrálnost…

Proč se honit za penězma? Proč se honit za duchovníma zážitkama? Proč se člověk doprdele rodí, když neví… Proč si celej svět hraje na duhu, sluníčko a kytičky? A z druhý strany proč si někdo hraje na to, že ho vlastně mrzí neštěstí druhejch? Hovno. Kdyby někoho něco mrzelo, něco by se změnilo. Nemění se nic. Jen tady každej hnijem na prdeli s maskou pro ty ostatní.

…proč, když jednou přijde smrt?

Tohle se zdá bejt…dost klišé. O smrti mluví každej. O smrtí ví každej. Všichni jsou si vědomi, že tam směřujou…

Ne?

Ne. Nikdo si to neuvědomuje. Lidi jsou kurevsky zahleděný do hledání svejch mamonů, kurevsky zahleděný do naplnění svejch tužeb. Falešnejch pozlátek, který stejně jednou zmizí. Prostě vyplynou do věčna, do nekonečna, do prázdna.

(už zas bych mohl mluvit o církvi, co? …)

Ležim a vlastně se pozastavuju nad stavem, ve kterym lidi jsou.Ve kterym já jsem. Jsem fascinován tím ohraničením, který každej přehlíží. Že si fakt skoro nikdo neuvědomuje, že jednou zemře. Třeba kecam a mam k porovnání malej vzorek lidí. Ale upřímně s kym si řeknete u kávy:“My vlastně jednou umřem, co?“ …

Ten pocit neznáma je fascinující…

Fascinující je i ten strach.

…ač mě drtí do morku kostí stejně jako otázka proč? –

“Heard joke once: Man goes to doctor. Says he’s depressed. Says life seems harsh and cruel. Says he feels all alone in a threatening world where what lies ahead is vague and uncertain. Doctor says, „Treatment is simple. Great clown Pagliacci is in town tonight. Go and see him. That should pick you up.“ Man bursts into tears. Says, „But doctor…I am Pagliacci.”

― Alan Moore, Watchmen

…ze slušnosti

Je pondělí
Pomalý, nudný pondělí.
Nevyspal jsem se – death line prezentace do školy, kterou asi stejně nemám mít na dnešek.

Vstávám. Zapnu konvici, počítač. Pouštím random díl Přátel.

Mám půlhodinu.

Nevim, kdy jsem měl naposledy jogurt k snídani. Znouzectnost. Zcela neuspokojivá.

Zalejvam termosku s černým čajem. Citron, cukr. Přesypávám odpadky z koše do mobilnější verze pytle.

Odcházím, zamykám.

Polopaticky po schodech, polopaticky za roh ke kontejneru.

Je sivo. V noci asi trochu pršelo. Vypadá to, že by se mohlo vyjasnit. Je příjemně, mám jen svetr.

Kouří tu dvě holky. Znám je od vidění, bydlí tady. Musím kolem nich projít. Skvělý, lidi, miluju to. Interakce s lidma, který jsou mi ukradený, který mi lezou krkem…

Pozdravím. Přílišně enthusiasticky. Příliš mile, než aby to mohla bejt pravda. Ze slušnosti. Prázdná milá fráze o dobrém ránu. Mít na to sílu, přemítal bych nad tou tichou nicotností. Jenže ji nemám.

Škola

Bioetika. At its finest. Říkal jsem si, že by mě mohla bavit. Samo o sobě asi úžasný téma. Spousta myšlenek do nitra člověka, kdy se na sklonku mechanickýho složení schránky doví o sobě. O podstatě.

Kéž bych tomu věřil.

Nezajímá mě to. Dokument o potratech. Snůška keců, který stěží můžou někoho bavit, někoho oslovit. Je mi to jedno. Nechápu zahořklost doktora, co vypadá jak mírně oholenej šimpanz, nad tématem potratů. Nechápu katastrofálnost válek, která je uvedena k porovnání úmrtí.

No-a-doprdele-co?!

…

Ubraním se dalšímu nutkání se smát. Jsem zdrcenej absurditou života. Absurditou lidí. Absurditou se snažit o cokoliv, co má pro někoho smysl.

Nemá.

Zpátky na ubytovnu. Na ulici řve cikánka jdoucí s rodinou. Asi ji neslyší manžel, co jde půlmetr od ní. Mít na to energii, řekl bych si, že je to kráva. Jenže ji nemám. A i kdybych měl, tak to nejde.

Nesuď, nebo budeš souzen!

Jako křesťan bych se toho měl držet. Ne slepě, ale protože to pro mě dává smysl.

Dávalo. Jednou.

– Ale o víře jindy –

Po ulici jdou schránky lidí. Noha přes nohu. Pravá. Levá.

Prázdný výrazy pod komunistickejma sestřihama, hnusnejma obroučkama. Hnusný schránky pod hadrama z minulýho století. Tady na to období rádi vzpomínají a sv. Putin je jednou zachrání od kapitalistickejch zrádců, satanášů, co všechny chtěj jen očipovat.

Po ulici jdou schránky lidí. Noha přes nohu. Levá. Pravá.

Prázdný výrazy pod mejkapem a vlasama z časáku. Mužská část je pak o to mužnější s riflema po mladší ségře, co se zařezávají v tom nejlepším a vlasama, co se nepohnou ani tornádem. Boty nad kotníky, barvy standartně moderně, tak, aby k sobě neladily.

Východní Slovensko jen divně.

– Ale o Slovensku jindy –

Po ulici jde schránka člověka. Noha za nohou. Levá. Pravá. Levá.

Stěží si uvědomuje vlastní identitu. Za hadrama, co nic neznamenají, je prázdno, strach a nepochopení. Je tam lhostejnost ke všemu, co je.

Projdu vrátnicí. Ze slušnosti pozdravím. Projdu kolem zrcadla. Ze slušnosti do něj nedám pěstí.

Ten ksicht nenávidím.

Žiju dál.

…ze slušnosti…

sdělení

jen tak mezi ostatnosti –

nesnažim se tady dělat pózy, nesnažim se bejt moderní, postmoderní, zpátečnickej

nesnažim se o žádnej politickej názor

nesnažim se nikomu nic vnutit.

(snad proto i napůl anonymně)

Každej cítí život nějak.
Tohle je moje verze.

hranice

…po půl lahvi vína, několik set kilometrů východně…

Sedím. Kolem bordel – jako by nestačil přesun mezi státy. Měním i pokoj. Nevyspalej, s bolavou hlavou, snad kocovinou z předminulýho dne. Pomalu si zvykám na nový prostory, který i přes fyzický přeplnění zejou vlastní prázdnotou.

Sedím. Vážím slova.

Chci křičet. Brečet. Zoufat si. Stěžovat si a znova brečet. Jsem sám, ač je na patře dalších 5(?) lidí. Jsou plný energie. Smějou se, pijou. V tom jsme za jedno. Chlast je dobrá věc. Asi. Jen by chtělo chemické složení soustředit na jedinou náladu. Je zvláštní, jak bolestivá je hranice mezi stěnama pokojů a jejich náladama. Asi jsem moc citlivej. Moc neflexibilní…

Sedím.

V hlavě vlastně prázdno. Vlastně nemam o čem psát. Vlastně mi nic nebaví a pocitu nevole ke všemu se rovná snad jen pocit méněcennosti a nelibosti sám k sobě. A stejně potřebuju do světa vyřvat fakt, jak je všechno marný, nedůležitý, nepochopitelný…

Ač to nikoho nezajímá víc, než jaký bude zejtra počasí…

Asi bude hezky…

Když člověk něco opouští, má depresi. Prej i podle psychologie. Při každym dalším stupni vývoje – když přestává kouřit, když se rozchází, když mu zemře rodič. Prý se při posunu dál člověk bez deprese neobejde. Prý každá hranice bolí.

A já je právě přejel.

Sedim.

A bojim se vlastní totožnosti, která se mi ztrácí. Ač vlastně nikdy pořádně nebyla.
Bojím se vědět, jak moc vlastně miluju a jak vlastně dokážu ublížit.
Bojím se, že jsem já ten nehloupější tvor mezi svými.
Bojím se, že se nikdy nepoznám.
Bojím se, že nikdy nepochopím život.

Bojím se, že nikdy nebudu mít kladnej vztah k těmhle debilním kecům, který vlastně neznamenají nic, protože nedokážou popsat, co bych chtěl sdělit.

Nesnáším hranice.

Nesnáším sebe

a svou teatrálnost.

Za pár chvil navíc budu psát o tom, jak sluníčkovej svět je.
Bezvadný.

Po půl lahvi vína, pár set kilometrů východně, si nevím rady s tím, co vypadá jako pozdní puberta, kterou jsem měl snad vždycky.

Jsem hloupej a bez směru.

Jdu kouřit.

Důvod

Protože člověk miluje,
proto šílí…
Proto nepíše,
proto boří mosty.
Hoří touhou
a lže.
Všem –
sobě jako prvnímu –
a snaží se umlčet oči,
co se bojí pohltit
tebe
v těch tvých…

Nothing found

Je něco kolem osmý ráno. To je brzo. Moc brzo. Všechno je tiše. Jsou slyšet snad všechny tikající hodiny v baráku, oknem se vlejvá příjemný slunce. Venku je asi čerstvo. Mám každoranní rýmu, mám hlad, piju černej čaj. Za chvíli odcházím. Ven. Do dne, co se tváří nově.

V hlavě mám milion dvě stě tisíc osm set čtyřicet dvě myšlenky, který chtějí ven. Který bych fakt nejraději vyblil do světa kytarou nebo hodil na papír. Občas je přetlak totální fatální.

Občas začíná být vlastně dost často. Což obecně člověku jako já moc neprospívá…

Na novým blogu visí Nothing found. Z přetlaku v hlavě asi jednou umřu a snažím se vyhnout zdánlivý důležitosti prvního příspěvku. Všude tikají hodiny. Dopíjím čaj. Posmrkávám. Kuchyň je zalitá sluncem. Jdu ven do dne, co stěží bude jinej. Furt se tak ale tváří.

Je neděle…