Zní to až moc poeticky, což nemá. Jenže na rychlo se rozhodnout, že něco napíšu znamená rychle vymyslet i název článku, nějakej úvodník, nadpis, … a v tom nejsem dobrej. Už takhle mi to trvalo přes pět minut, tak jsem jen koukl ven a vzal neduh posledních pár dní (nebo snad jen hodin) a doufám, že tenhle článeček bude tak rychlej a tedy i tak rychle v nedohlednu a pryč stejně jako ten vítr, co českem teď prošel…
Poslední dny, snad poslední měsíce, se mi láme život, Jo, zase, mluvim o tom furt. Skončila škola, stěhování, zažívání se na jinej životní styl, na jinej režim, hledání práce, práce. Skončil jsem u korporace, telekomunikační, kde jsem druhym měsícem. Pořád je to zmatek, pořád si vlastně asi neuvědomuju, že tam pracuju, že je to způsob, jak vydělam peníze, resp. že si vůbec peníze vydělávam. Zdánlivě je vlastně všechno stejný – je třeba nějak vstát, upravit se, jít někam, něco dělat, nějak se najíst, nějak se setkat s blízkýma osobama, nějak žít. Tady se zase nabízí napsat, že nějak žít je z toho věc zastřešující všechno ostatní a nějakym zvláštním způsobem pořád neuchopitelná, nepochopitelná, plynoucí. Následně děsivá, krátící se, neuvědomělá, nelogická. Žít pořád asi ví jak všichni kolem mě, nějak si tu veličinu žití, tedy čas, všichni dokážou uspořádat a smířit se s ní. Dokážou bádat v minulosti, brát z ní do přítomnosti, zde i transformovat a použít na budoucnost. Já ne. Já si prostě žiju v neuspokojení z minulosti, strachu z budoucnosti a nicotě přítomnosti, která se zdá příliš snová na to, abych se zmohl na to ji jakkoli zpracovat v produktivitu a… a prostě dělat něco, co dává smysl. V praxi to znamená jít do práce, z práce, plácnout se k počítači, hrát a jít spát, někde proloženo vínem a kocovinou den na to. Je to začarovaný. A když už chci něco dělat, že mě fakt svrbí všechno v mozku, když se nenávidim za každou minutu zmařenýho JÁ, objeví se zdi pochyb a nenávisti sebe sama za to, že nic neumim, že vlastně nevim, co chci, že nevim, kam směřuju, … Konkrétně u mě se to týká kreslení, focení, různejch překladů, obecně čtení, hry na kytaru, nebo třeba i debilního cvičení nebo rozvíjení nějakejch vlastností, který cítím, že mam. A tam se to zamotává zase dál, protože to začnu v hlavě rozmazávat a přeanalyzovávat (over-analyzing zní teda mnohem líp, ano) a nakonec se nenávidim i za to, že si vlastně namlouvám, že mam nějaký pozitiva, který bych mohl rozvíjet. Já logicky vim, že není težký se k těm ideálům dostat. Vím, že nemůžu koukat ze svýho úhlu pohledu na výšiny toho, co bych chtěl jednou umět, vim, že se tam můžu dostat (jen) přes malý krůčky a ne přes skoky, který ale od sebe požaduju, protože nejsem tak trpělivej na to něco dělat tak pravidelně a tak často (snad proto, že nevěřim, že na to budu mít čas, protože je všechno všude jen nahodilost bez řádu). A když už si konečně uvědomim, že jsou všechny moje bloky jen výmluvy, proč něco nedělat pravidelně a zlepšovat se v tom, zjistim, že nevim, co mě zajímá, kam směřuju nebo kam směřovat chci a že na to stejně nebudu mít, že jen sám sebe budu ztrapňovat a zklamávat v rámci toho, kolik lidí na světě bude vždycky lepších a já nikdy nedosáhnu toho, co oni předvádějí, resp. toho, co já chci, co od sebe očekávám (snad i proto, že to od sebe očekávám hned, jelikož není jedinej důvod, proč bych to hned umět neměl.
Nakonec si uvědomim, že nechápu, že ještě neležim někde ve škarpě. Že jsem schopnej chodit do práce, mít peníze, neopíjet se do bezvědomí, schopnej něco psát, nějak se vyjadřovat, nějak se bavit s lidma, který jsou way out of my league in terms of intelligence nebo prostě jen edukace. Je to jedno. Jsem jen sběratel názorů, resp. jejich konzument a analytik. Vlastní názor nějak vytvořenej mám. Ale je pohyblivej, je…neurčitej… Protože mi všechno přijde nějak jedno. Protože v konečnym důsledku, jak tam vnímam věci globálně, obecně nebo jak to říct, všechno vypadá jako zbytečnost. Hlavně když teď člověk nějak vnímá volby a podobný věci. Všichni kolem mě se rozčilujou, debatí, smutní, ale mě jakoby to obcházelo s nádechem cynismu, protože fakt nevidím jakejkoli důvod k tomu něco ohledně voleb řešit. Ale to jsou volby. O tom se dá psát dál a dál a další a další názory. Nejsem v tom vzdělanej, tak vlastně pořádně nevim, co by to pro svět znamenalo. Nebo to nějak cítím a proto mi to přijde jedno. Třeba si jednou uvědomim opak a bude mi to líto…
…
Jenže tenhle článek (mimochodem článek je zdrobnělina – přemejšlel jste někdo o tom, jak by ‚člán‘ zněl divně?) jsem chtěl postavit jinak. Blejt věci asi koukam umim, ale nějak se dostat k pointě, …
Na facebooku bejvalej spolužák z gymplu napsal na zeď jednoho z kantorů, aby řekl jedný kantorce něco. Je jedno kdo komu a co. Pointa je, že si třeba ti kantoři uvědomí, kdo to byl za studenta, protože třeba něco uměl. Je pamatovatelnej. Já si ho pamatuju, nějak vnímám, že teď třeba někde jezdí, že má třeba nějakou práci. Nevim, to je vedlejší. Osobně vlastně moc nevnímám svůj názor jako jakkoli relativní, protože si pamatuju až příliš lidí, příliš věcí, příliš situací… whatever… Co mě ale děsí je, kolik lidí zná mě.
To že někdo někoho zná je nějak normální. To, že k vám někdo přijde a začně vám vyprávět, že vás zná, je zlváštní. To, že se vám to stává častěji, je většinou zapříčiněno nějakou vlastností, kterou máte, nějakou celebritiozností nebo divnou konstelací hvězd.
Mě se to častěji stává.
A je to divný.
Je to nezasloužený.
Nějak mě lidi poznávají nebo mi říkají, že mě znají, když o sobě trochu promluvim. Že jsem tenhle a tenhle a že mě znají odtud nebo tamtaď. Jsem hrozně slavnej, protože se o mě mluví. (Přeháním to, jasně, je to na lokální bázi celý…) Jednou jsem takhle seděl někde s lidma a promluvil na mě kluk ze staršího ročníku z gymplu. Prej kdo jsem, následně pak ‚Jo aha, to jsi ty ten slavnej a tajemnej Brych!‘. Jo, byl jsem. A vlastně jsem nevěděl ani jedno z toho. A přesně v tom tkví pointa celýho tohodle příspěvku.
Bejt slavnej je asi krásnej pocit. Víte, že vás zná spousta lidí, jste něčím zajímaví, něčím jedineční, nějak obohacujete okolí, a tak se o vás mluví a čeká se od vás nějaká ikoničnost a samozřejmě moudrost, vtipnost, … něco, co v tý společnosti koluje, protože je to nějakej klad, je to něco specifickýho, je to něco, čim člověk vynikl u několika dalších, proto to ví i další okruh a tak dále.
Jenže ne u mě.
Jednoduše řečeno mi přijde hrozně chabý, že jsem známej pro svou tajuplnost. Jsem prostě tajemnej, ten, co toho moc normálně nenamluví, ale přesto jsem něco dělal, něco zajímavýho, tak se to z člověka na člověka přesouvá s nějakym zvláštním posvátnem, že jsem jako tohle a tamto dělal, ale něco o mě reálně ví jen úzkej okruh lidí. Jenže pak s váma ten člověk s touhle představou je a očekává odhalení toho tajemna, nějak se snaží zjistit víc, snaží se zjistit, co tam vězí, čím jako tenhle člověk naproti mě učaroval těm ostatním. A nic nepřichází…
Nevim vlastně, jestli je to fajn nebo ne, že to ten dotyčnej nezjistí. Jestli ne, jsem dál tajemným. Okruh se rozšiřuje, případně zůstává stejným. Jestli se ale nějak otevřu a něco řeknu, jestli ukážu, jakej jsem, kouzlo zmizí a ukážu se prostě takovej, jakej jsem. Nudnej, v rámci diskuse bez názoru, protože se měnitelnej názor nepočítá. Jen nudně sebetrýznivej někdo, kdo se náhodou dostal tam, kam se dostal a vlastně…by to takhle mohl dělat každej. A teď samozřejmě vyvstává otázka, jestli mi vadí, že si to o mě lidi myslí, nebo to, že si o mě myslí něco a následně jsou zklamaní…
Kolem a kolem, moje pointa byla, že tak jako tak jsem vlastně zdrcenej tím, že nejsem známej pro něco. Že jsem prostě jen tajemnej. Že tam třeba nějak potenciál něčeho je, ale lidi z toho venkovního okruhu to vidí jako tajemno. A to se rozplyne, jak mě uvidí, jak se se mnou baví. A jestli se nerozplyne, tak jsem prostě nepromluvil natolik, aby se to projevilo. A bejt tajemnej, to je sice krásný, ale jestli je to jen blejskavá slupka, pod kterou nic není, to je nahovno. A jestli se o vás lidi nebaví kvůli nějaký kvalitě, kterou máte (ne, tajemno není kvalita), tak je to nahovno. A tudíž cokoliv děláte je nahovno. Připadam si jako…asi jako klaun? To je teda kurevsky debilní metafora, … ale o klaunech se lidi baví, jak jsou vtipný (asi – já žádný neznam, ale obecně se to tak vnímá), ale nikoho nezajímá to pod tim, ten člověk pod tou maskou (a navíc je to fakt totální klišé, achjo). A když mají rádi toho klauna, kterej má pověst, a poznají toho člověka, kterej ho ztvárňuje, a ten se jim nějak znelíbí nebo prostě jen toho klauna začnou vnímat nudněji, protože ten člověk samotnej je nudnej, … tak je to průser. Nebo spíš to je to, co mě žere, co mi vadí. Protože tajemno není…není to vlastnost. Není to něco, na čem může člověk stavět. Jo, stavět na tom asi může, ale nějak… neuspokojuje mě to.
Já bych si totiž fakt rád myslel, že mám kvality, díky kterym bych byl známej. Fakt bych si rád myslel, že za mnou lidi přijdou a řeknou mi ‚Hele, ty prej docela dobře rozumíš telefonům / ty dobře nasloucháš / ty umíš hrát na kytaru / … tak to bys mi mohl tohle a tamto‘ … Jenže tajemno je nic. Tajemno je jen opona, za kterou kdo ví, co člověk najde.
Navíc je tohle všechno asi nějakym způsobem postavený na egoismu, což mě vlastně taky sere.
…
Mam v sobě třetí víno. Nic jsem dneska snad ani nejedl. Připadá mi, že jsem napsal příliš slov na to, aby něco znamenala nebo vyjádřila. Témat je tam navíc víc, než bych chtěl. Navíc nedokončenejch. Navíc nerozpracovanejch. Nedodělanejch. Klasika, jsem z toho celej šťastnej.
Připadam si zbyteně teatrálně. To jen abyste věděli.
Neberte mě moc vážně – vždyť už ani toho větru venku moc není.
Burned-souled stories 