Zapomínám. Nevím. Standardně jsem vstal debilně a několikrát. Stejně tak jsem projížděl mobil a nakonec se rozhodl odebrat dolů ke společnosti, která mě už teď, jen v představách, neuspokojovala.
Vstalo se zase pozdě, ač dřív, než normálně, což v konečném důsledku dává půl jedenáctý. Káva jakožto životabudič mi znovu začíná den spolu se třemi cigaretami. Ne, nezamýšlel jsem to. Prostě se to stalo v rámci dalších debat s lidmi – to člověk nevnímá čas a prostě dělá věci s rukama, ač třeba neví. Povídáme si. Je tradičně vedro a konverzace plyne jen proto, že nikdo nemá vlastně pořádně co. Přichází otec, že budeme zapojovat zesilovač. Yamaha. Bedna jak kráva. Mam to propojit, protože na to vidim a měl bych se v tom asi nějak vyznat. Asi říkam, že asi jo. Asi k tomu mam největší předpoklady. Odtahuju stolek, beru dráty. Jsem zmatenej. Milion čudlíků a díreček a popisků a šroubovacích čudlíků a barviček a dělení a párových díreček. Beru dráty do ruky. Koukají na mě dva lidi. Otec odchází, syn má pomáhat. Hledam zásuvku. Na prsty…
Překvapuje mě, jak jsou dospělý chlapi se všim totálně smířený, na všechno serou. Tohle si dovolí, tohle je jedno. Hlavně se to projevuje třeba v řízení. Je jedno, kolik je na značce. Prostě potřebuješ někde bejt, tak jedeš. Nebo při vyplňování papírů. Tohle nepotřebujou, tohle ať si vyřídí sami. K čemu chtějí rodný číslo? Třeba se jen snaží přede mnou chlapi vypadat jako chlapi. Jakože mají většího pindíka… No, nevim, kam jsem se chtěl dostat. Asi nikam. Jen že jsem nakonec Yamahu pozapojoval způli díky tomu, že mi po hodině otec řekl, kde si pamatuje, že to bylo zapojený. Jako bezva, super, zařídili jsme to. To mám rád, že si to můžu jakoby osahat a zjišťovat a pak mi to někdo řekne. Syn jen čuměl a dělal hovno, to mam jakoby vůbec nejraději, jakoby, nejraději.
Je to fakt speciální tvor. Když odhlídnu od jeho vzhledu a nevychování, … nepřestane mluvit. Já nevím, jestli je to obecně nemoc slovenska. Není první, kterej mě chce umřít. Není první, kterej si to neuvědomuje. Ale to člověk prostě… to prostě nevíš, jestli jsi v blázinci nebo v pekle nebo jestli je to na tebe nahraný. Realitiyshow. Nevíš. Prostě… To je mluvení o tom, aby se mluvilo. Aby nebylo ticho. Aby se ty lidi slyšeli a aby já nevim. Nemysleli. To by sedělo. Teda – tak to asi je. Je to jako sledovat nekonečnej komentář na Novinkách. Proč… proč by se lidi zdravili víckrát za den? Když jsou celej den… celej tejden (!) v jednom baráku, je fakt nutný každých pět minut slyšet ‚ahoj Mižu, dlho sme sa nevideli, že?‘? Fakt… co? Nebo milionkrát ukazovat na monitoru, co udělal novýho v minecraftu? Nebo vole… Nevim. Nevim. Nevim. Pořád na mě navíc čumí. Jsem skoro přesvědčenej, že je teplej. Ač je teda asi normální mít vytisklej Tatumovo ksicht na pracovnim stole. Jestli tam byly srdíčka už pořádně nevim. Asi jo. A poslouchat kecy o tom, jak za osm hodin neměl čas uklidit nádobí z myčky, to mi cuká pěst. Tyvole – oh!
Bude oběd. Snídani tradičně promeškávám, stejně jako šanci přes den něco udělat. Den nemá smysl od rána. Vlastně od minulý noci, která… Ne, znova popisovat věci nemá moc smysl takhle za sebou. Místo snídaně je oběd, tedy jeho provedení tady. Maso – párky ke grilování (na pánvi), maso na grilování (asi hovězí; na pánvi). Najedl jsem se, ač porce byla malá. Nechtěl jsem moc jíst. Jíst nemá moc smysl, v tomhle vedru. V tomhle vedru nemá smysl nic.
Prý čekáme na tábor. Maďarské děti se jedou podívat do rockového musea dávno staré kapely, která je glorifikována pánem domu. Vyhranil si prostor na památnosti jejich tvorby, jejich života. Je to fajn. Pět krát pět metrů zesilovačů, vitrín, odznáčků, článků, vlaječek, magnetofonů, desek, cédéček, kazet, alkoholů, plakátů, kytar, … Že ho to prej už nebaví. Že to chce pryč. Jo, chápu, tolik zbytečně zabranýho prostoru by sralo každýho. Přijíždí autobus, rojí se děti, mluví, pískají. Sedím na verandě se starším synem, jeho manželkou a dvěma dětma. Mladší z nich má úžasný oči, hrozněroztomilej. Starší je zvídavej a tak nějak dobře komunikační. Vždycky, když se na něco zeptá nebo mě slyší mluvit, stydlivě se usmívá. Chtějí pryč, k prarodičům, ale k neštěstí všech zúčastněných nemůžou – autobus blokuje cestu, auto. Chtějí jít pěšky (chtějí jít pěšky!). Nejdou. Spousta minikonverzací, nic ostrýho po ruce.
Je vedro.
Přichází pán domu. Ne, tábor ještě neskončil. Ještě druhá půlka. Chcípám. Kdyby alespoň nebyli tak nepříjemný na pohled. Je to zvláštní.
Kouříme. Autobus odjíždí, odjíždí syn, rodina. Kouříme. Druhý, mladší syn má dnes narozeniny. Bratr mu přivezl dárek – lampu, lampičku, nevim. Kus kovu s dírama na diody a dvě otočný tyče se světlama. Na kovu je stratocaster. Je to hnusný a trapný. Starší syn by ji prej chtěl taky. Nepřekvapivě.
Mladší syn, Nikolas, je tlustý malý dítě, co vyrůstalo v luxusu. Neví, co má. Nebyl vychovávanej. Otec, Prodromos, věří na to, že vychovávat by se mělo láskou a ukazováním lásky. Matka, Monika, mi včera prozradila, že občas vychovává i párem facek. Souhlasím s tím. Ona taky. Že to tak je normální. Ano. Jenže on by potřeboval víc. Potřeboval by dostávat přes držku dennodenně. Aby nemluvil. Aby zhubl. Ale neměl tak kurevsky debilně znuděnej tlustej ksicht, kterej mě nasere vždycky, když ho uvidim. Měl by dostat přes držku za to, že je debil a nemá vkus. Že je egoista. A ano, nemam dobrou náladu, proto píšu dementně a vlastně jen nadávky.
Sedím u jídelního stolu. Klasicky. Propojením kuchyně, jídelny a obýváku mám možnost něco dělat a mít něco na pozadí. Běžně simpsny, což je jedna z nejjednodušších variant. Znám to, nesleduju děj, občas se zasměju. Mám žízeň. Už několik dní za sebou. Trochu se divim, že ještě nejsem seschlej po takovym množství kávy a alkoholů.
Víno, domácí, tady mají dobrý. Bílý. Prej ho piju skoro jako jedinej, což je fajn. A fajn to rozhodně není. Člověk může pít. Člověk pije. A moc.
Prvně ale, když jsem měl tohle domácí, to bylo peklíčko. Nebylo vyvětraný. Takže jsem pil víno a víno to vlastně moc nebylo. Byla to síra. Siřičitan, siřičitan everywhere. Jenže furt to bylo klasifikovaný jako víno. A na semináři, žejo, tam toho vína moc není. To musí člověk kupovat a buď nemá prachy nebo zrovna cestu. A když už má cestu, tak zvažuje, jestli má prachy. Je to těžký. Takže prostě nebylo víno, ale byla chuť. Noa když je nouze, to pak člověk kouká na klasifikaci tovaru. To je třeba jako s mlíkem do kafe. Když není, snižuje člověk nároky a ptá se sám sebe, jestli je kefír dobrá volba, případně co by se s takovou kávou stalo při vhození másla. Tak či tak, to siřičitanový víno vůbec neopijelo. Vypil jsem ho litr. A nic. Prostě nic. Pilo se k tomu červený, sladký, jakoby liturgický. A to mě po dvou – třech skleničkách v kombinaci trochu nakoplo. Teda – ne, neopilo mě, jen člověk cejtil, že by už neřídil. No jenže ono ejhle, po dvou hodinách spánku buj, žáha jak svině. Skoro seskočení z palandy, otevřít dveře, zavřít, další dveře, třetí, mísa, … debilní satanský víno…
Ale jak povídám – jinak je výborný. Když je teda dopřipravený. Noa tak ho tady tak piju. A hodně. A s chutí, snad i proto, že člověku po tom druhej den nic není. Anebo jsem jen alkoholik. Kdo ví, To už asi nezjistíme.
Jde kolem Nikolas, že jestli nemam žízeň. Že jasně, jestli bude tak hodnej. Sklenice vody, sody, sladký. Nejlepší pití na světě. Nejvíc. Exnout. To je hned člověku líp. Že je skvělej prohodim, že děkuje. Hm, hm.
Už ani nevim, kdy začal bejt sarkasmus denním chlebem. Asi s příchodem Žendy. Nejspíš. A když obecně člověk začne se sarkasmem, to už není cesty zpět. A už se nedá jinak komunikovat ani vyjadřovat. Ale já si až dneska uvědomil jednu věc: dřív, ještě na gymplu, jsem byl (i) mezi komunitou lidí, která sarkasmem kdovíjak neoplývala, prostě ho akceptovala, snažila se ho pochopit. A když jsem někoho sarkasmem (snad nevědomky) urazil, přispěchal někdo, kdo to vysvětlil, jakože to je sranda, že jsem takovej. Nebo když jsem se někomu snažil komplimentit. To je jako v Housovi. Prostě shodí hrneček s tužkama místo díků. A lidi mi prostě říkali, že jsem takovej, že jsem jinej, že jsem originální. Jenže až dneska mi to nějak doplo. Sarkasmus není obecnost, zřejmost, jednoduchost. Sarkasmus je prostě v krvi a zažitej. A je to odlišení od ostatního. Noa já, se všema svejma mindrákama, jsem si dneska tak řekl, jestli teda jako fakt vlastně nejsem trochu originální, jedinečnej. Teda krom toho, že jsem krásnej a inteligentní, žejo…
Krom běžných věcí se nic neděje. Víno (vlastně vína, obou barev a moc), simpsni, tma. Stačil jsem se opít, dost rychle na to, abych synu udělal pár grafik.
To je vlastně docela sranda – pojem grafika pro mě začíná mít další rozměr. Ono totiž bych nejdřív nějakou, hehe, grafiku musel umět. Dát pár obrázků do fotošopu a nasunout je nějak vedle sebe tak, aby vypadaly směrodatně, to není úplně hrdinskej čin. Ale jo, když člověk dělá věci jako svatební oznámení na blind, protože žadatel prostě neví, co chce ani přibližně, to už člověk musí mít nápady a plány a vědět, jak se anglicky napíše do gůglu ornament a formát, kterej potřebuje. Takže z toho prostě vzniká patlačka. Je to na pár hodin. Občas si i člověk zvýší tlak, občas rozmlátí myš, občas někoho seřve. A tak.
No ale že se někdy dostanu k tomu, že budu ‚grafikou‘ nazývat něco, co v sobě má tři vrstvy, tedy podklad, obrázek a jedno slovo, konkrétněji už udělanej podklad, s nějakejma kostičkama v nějaký hustý barvě, nějakýho paňáčka z kostiček, kterej byl – pozor- nakročenej a umělecký jméno ‚niko_lp_official‘ (!!!) to jsem netušil. Ne, není to směrodatný, ne, není to ani dobrý ani nic. Prostě jsem jen moc hodnej, tak jsem tomu smráděti ty věci udělal. Věci na majnkraft. Chci se trochu zahrabat, že tu rakovinu podporuju. Vlastně trochu víc, jak nad tim tak přemýšlím. A taky že podporuju jůtjůp kanál toho člověka. Asi bych se nad sebou měl víc zamyslet.
Noa tak se pilo. Resp. já pil. A bylo to dobré. Padla noc, v televizi přeskakují ve dvacetiminutových intervalech simpsni. Dům ztichl, hučí jen nutný větrák. Jsem opit, otec se synem přizvukují větráku v elkové pohovce před televizí. Beru větrák. Menší. Špinavej. Tak bych jednou nechtěl umřít vedrem. Pár videí, zavřít, vyčůrat a spát.
Burned-souled stories 