Budíčkem budiž živej sen o sršáni na zádech.
Včera jsem s ním bojoval. Před spaním. V půl druhý jsem utekl ze zábavy skládající se ze spícího syna s otcem a opilý, příliš zřetelně žijící maďarky. Na gauči vedle ní sleduju koncert legend sedmdesátých let. Blues. Hraje Clapton, zpívá Cocker. Víc jich neznám. Utíkám. Maďarka se snaží něco sdělit většinou posunky, v horším případě maďarsky. Maďarština sama o sobě zní dost vyblitě, z úst opilé umělkyně je to ale úplně jiná liga. Sbírám notebook, v kufru lovím kabel, mobily do kapsy. Ještě posunky sdělit, že nevím, jak vypnout plazmu. Vyběhnout nahoru, … a zjistit, že se na internet prostě nepřipojím. Vypínám notebook pána domu. Zjišťuji, že asi nemám správné heslo. Zapínám notebook pána domu a zjišťuji heslo. Vypínám ho a zadávám heslo. Internet nejde. Vypínám, zapínám, restartuji, zapínám. Po půlhodině bojů s technikou vše funguje. Youtube, videa, novinky, zprávy. Za těch třeba deset-dvanáct hodin se toho muselo stát prostě moc. Surfuji. Potím se. Pod střechou to ve vedrech jinak nejde. Se vším respektem sleduji pět jepic na stropu a dvě kobylky, co se procházejí vedle lustru, u kterého trochu hloupě tančí tři můry.
Přiznám si, že jsem měšťák. Nemám s tím problém. Sebeuvědomění je důležitá část logiky. Je ale legrační sledovat touhy echt měšťanů mluvících o tom, jak rádi by strávili čas v divočině, jak by chtěli do pralesů, spali pod širákem, ve stanu. Hahá – ne. Přes všechny ty Raidy, hipstrhadry a závislosti na internetech … to aby člověk umřel jen při pomyšlení… To jsem asi zase moc chytrej.
Půl třetí. Poslední, úplně poslední video před spaním. Zmožen z celých konstelací situací předešlých dnů. Chci spát. Chci zas chvíli nebýt. S přespříliš měkkou postelí si moc nevěřím, tím spíš nevěřím letnímu teplotnímu rozmaru slunce.
Tiká mi oko.
Už skoro vypínám. Ještě pár minut. Ne. Oči z kovadlin vytrhne od odpočinku zvuk. Hmyz. Bzučící. Ne, není to komár, včela, vosa, brouk, … skoro sonar. Hloubka bzukotu nevěští nic dobrýho.
Kdyby lidi měli křídla a mávali s nima (v řidší atmosféře), vydávali by stejně hlubokej zvuk jako sršni? Kdyby mávali fakt rychle?
Se sršněma mam fakt problém. Včely přežiju, vosy jsou sráči, ale přežiju je. Jsou takový upřímně agresivní a vlastně nechtějí víc, než jen najíst.
Jako někdy ženský – skvělá postava, tváří se jako medonosky, ale nechtěj víc, než sebrat, bodnout a uletět. A pak bolí.
Jenže sršni jsou svině. U sršňů prostě nevíš. Sršni se naserou jen proto, že žiješ. Že dýcháš. Že narazili do zdi. Že jsou přežraný. Nevim. Sršni jsou prostě nejhorší stvoření světa. Jsou to přerostlý tlustý dementní vosy. Mutovaný. A maj v sobě satana. Satany. Jen proto, že jsou velký si myslí, že jsou něco víc. A bzučí. A serou okolí. A když se člověk ožene, bolí.
Vlastně jako (některý) lidi…
Tak jsem bojoval. Vesměs dost pasivně. Perimetr kontroluju z bezpečí mimopokojí, párkrát se skoro odhodlávám zakročit. Jenže zakročit vůči tvorovi, kterej zabíjí i psychicky, to se moc nedá. To se musí člověk moc připravit. A já tolik připravenej nebyl. Místo čtyř alkoholů jsem v sobě měl jen dva a dvě kávy. A ty kávy mi v tom stresu moc nepomohly. Bilo srdce. Sršeň na globusu. Zezadu. U zdi. Stačilo jen přitlačit. Pomalu odendávám věci od globusu na skříni. Zkouším globusem trochu vibrovat. Vydrží? Vybzučí? Vydržel. Jenže to nestačí. Musím se ještě stresovat, abych to zvládl. Klepu se. Cítím srdce v krku a třes v celym těle. Čekám, až se něco stane a já se prostě odhodlám. Nestává se. Odcházím z pokoje. Opět. Třikrát. Nejde to. Koukám ze dveří na to monstrum. Dělá něco se zadečkem. Něco s nožičkama. Hejbe se. Vteřina, dvě, tři, čtyři, pět, šest – bzučí, letí, cukám, couvám. U lustru. Opět. Hýbe se. Jako by mizel ve zdi. (Měl jsem těch alkoholů nakonec až moc?) Zmizel ve zdi. Přemýšlím, zvažuji, hodnotím. Papír. Ucpat. Spát. Půlčtvrtá – hodilo by se. Žádnej zvuk. Jen rybičky vedle. Nebzučí, drní, aby bylo jasno. Usínám. Spím. Mám špatný sny. Potím se. Vlastně nespím. Pořád mám špatný sny. Pořád moc nespím. Potím se. Probouzí mě sen o sršni na zádech. Někdy v půl sedmý. Postupně se v debilních polohách budím další čtyři hodiny. Debilní sršeň.
…
Kontroluju internety. Moc lajků na instagramu k nicneříkající fotce. Svět je pořád špatně. Asi je všechno správně. Projíždím většinu věcí. Nebavím se. Nevnímám. Odepisuju. Ne. Neprojíždím, neodepisuju. Nejde internet. Nemám pocit, že musim zjišťovat, co se stalo. Jsem vnímavej. Vim, jak věci fungujou.
Je zvláštní hodnotit priority různých lidí. Je zvláštní srovnávat padesátníka, antižida, zabezpečeného Slováka se dvěma dětma dětma a manželkou s třiadvacetiletým svobodným homofilním člověkem bez konkrétního názoru na svět a jeho denominace. Co je ale ještě zvláštnější je zjistit, že něčí priorita není mít stabilní internet. Stabilní, rychlej internet. S tím se smířit nedokážu. Lidi můžou bejt jakýkoliv – teplý, neteplý, trapný, hloupý, chytrý, blonďatý, černovlasý. Ale bude to rychlej, stabilní internet, what will always matter!
Kolem dvanáctý vystupuju z pokoje. Jsem pozdraven. Asi mi to nevadí. Asi je to lepší slyšet od něj než od jinýho. Dále spousta nezajímavostí. Cigareta, káva, cigareta. Maďarka, syn, cigareta. Pán domu říká, že za chvíli přijde chleba, že za chvíli bude jídlo. Ano. Jídlo ano. Neděje se nic moc. Den se začíná napínat jako gumička.
Zdánlivě nekoněčně, …
Několik small talks. Nebaví mě to. Každej mě nevědomky nutí do konverzace, do společnosti lidí. Už od včera mě děsí představa bazénu. A rodičů pána domu. A večerní grilování. Standardně pak slovensko. Výhled do řecka je snad ještě děsivější. Snažím se o Respekt. Ne. Small talks. Je teplo. Na terase by to bylo bez syna – pseudomalíře – fajn. Je mu málo. Neví o světě nic. Nemůžu se nasírat. Svědomí to nedovoluje. Je – ještě – malej.
Je zvláštní vzpomínat si na to, jakej byl člověk v určitým věku, když se konfrontuje s někym mladším. Jakej jsem byl v tom věku? Jak jsem působil na okolí? Nad čím jsem přemejšlel? Chovám se i teď jako kretén a budu si to za pár let vyčítat jako svou mladost teď? … Nepochybně. Mládí je zvláštní. Přítel mi jednou řekl, že je zbytečný vychovávat děti příběhama zkušeností, protože si to musí prožít sami. Nebo tak něco. Hlavně si to dítě prostě neuvědomí. Nemůže. Nemá zkušenost. Začarovanej kruh, kvůli kterýmu by jeden chtěl sestrojit stroj čas. A dát si pár facek.
Jídlo. Klobásy, fazole, papriky, chleba. Výborný. Trochu piva. Cigareta. Následně prý siesta. Mezi domácími začíná mírná hádka. Ne, nevím, co se děje. Maďarština. Snažím se vytěsnit negativno.
Mám rád manželku hostitele. Je to inteligentní, milá dáma, co chápe humor a jedinečnost člověka. Viditelně pracuje, viditelně se snaží vychovávat, viditelně má (skrytý) emoce. Asi mi připomíná vlastní rodičku, ač je mladší, jiná.
Siesta. Internety, youtube, zprávy. Ne dlouho. Tak akorát, abych si uvědomil, jak obecně ztrácím čas. Jede se na meruňky. Bude meruňkovice. Časem. Před autem a v autě hádka syna s otcem. Nerozumim. Maďarsky. Nebaví mě. Není to zdvořilý. Jedeme a zastavujeme na místě, který jsem měl vlastně doteď jen jako virtuální a neměl jsem o něm představu, Vlastně nevím, co jsem si měl představovat. Sto krát dvacet-třicet metrů pozemku. Vinohrad, meruňkový stromy. Chata, co je vlastně rodinný dům. Včely, úly. V návalu smutku nemam sílu na řeči. Na srandičky, který jsou těžko legrační. Není prostor na náladu být mezi lidma, není prostor na existenci mezi nesvejma. Decy vína. Káva. Vlastně káva bez kávy – necháváme ji ladem, jdeme sbírat padlé. Meruňky. Sbíráme. Dostávám rady od syna. Můžu sbírat víc, než sbírám. Vždyť tahle se může vzít taky. Takhle taky. Čo robím? Však tahle tiež nieje zlá. A čo robim, že všetko nechávám na ňom? A akože on má viacej plný kyblik a … Začínám ignorovat. Zcela automaciky bez zamyšlení. Asi se tady moc mluví a musím to respektovat. Jsem host. A syna pána domu do prdele prostě nepošlu. Etiketa. Zdvořilost. Výchova. Navíc je malej. Tlustej a debilní. Ale malej. Třeba z toho jednou vyroste. Pár dalších jedovatých poznámek a nakládáme, dopíjíme, jedeme. Syn si zapomněl plavky, zastávka doma. Přes polní cestu dalších dvě stě metrů k prarodičům. Procházíme zahrádkou.
Jako u tety.
Vidím bazén, do kterýho za chvíli jak gladiátor do arény budu muset nastoupit. Debilní pocit. Stejně debilní srovnání. Sedáme si. Vidím babičku. Vítám, divím se, že mi rozumí. Jakože rozumí česky. Byla vlastně milá. Neřeším. Poznávám dědečka. Je vzhledem jako strýc.
Ten je alkoholik a dost kretén se svejma zkreslenejma názorama, leností a předpotopním humorem. Švejk a bolševici, to je jeho. Nebo vlastně nevim. Neptal jsem se. Jeho garáž se všema těma odznáčkama a nevimčim pro mě byla vždycky záhadou.
Koupu se. Voda je teplá. To je v teplu o ničem. Fouká, z bazénu je zima.
Člověk je nevděčný stvoření
Pochoduju kolem, protože fakt nevim, co dělat. Kytka sem, kytka tam. Děti v bazénu. Fotim, uvidíme, jestli něco půjde někam. Přítelkyně staršího syna pána domu má kozy. Visí. Asi nenosí podprsenku. Vyká mi. Ne, nemusíme si vykat. Tykáme si. Líbím se jí. Některý lidi jsou prostě moc zřejmý. Po nějakym čase, po pár debilních fórech, odcházíme. Děda je asi fakt v pohodě. Nevim. Dorážíme. Řeší se grilovačka. Až teď se oficiálně dovídám o osmnácti zúčastněných. Paráda. My introverti máme rádi hodně cizích lidí na jednom místě, my se s nima rádi bavíme a všechno. Všechno.
Pálí se uhlí. Přichází prarodiče. Střet s paní domu. Nemusí se, prarodiče se začínají vybarvovat. Snad by se to dalo zakecat na věk. Snad. Jestli ale ne, jsou to dementně namyšlený kreténi, co si nahánějí ego. Nelíbí se tohle, tamto, tohle, sarkastická poznámka sem, tam, sem. Sere to mě, natož pak paní domu. Moc masa. Sedám si vedle (pra)rodičů. Jím, snažím se nekomunikovat. Není to tak těžký. Dojídám, nemůžu. Pochoduju sem tam po předbaráčí, v baráku, za barákem. Syn se snaží malovat.
Chce se mi smát.
Maluje maďarka. Podpis bude synův.
Dolévám víno. Dokola. Pořád. Beru počítač, začínám psát tohle. Přerušován jsem jen dotazy syna ohledně aplikací na úpravu fotek. Nebaví mě to. Silně. Chci mu říct, že to neumí, že je nula, ne, proč… proč?! Nemůžu.
Jak řekla jednou přítelkyně, být učitelem je těžký, hlavně pak v uměleckých směrech, protože v dětech nesmíš ničit uměleckýho ducha. Mam to v hlavě.
Nesmim, držim hubu. Přikyvuju, krčím rameny, náhodně se uchechtnu. Chce další věci. Sedá si vedle mě – oh – s notebookem. Řeší další věci. Nemam sílu. Štěstí, že má svoje ego a zabaví se sám. Padá noc. Uklízíme, jdeme spát. Dopisuju, dopíjím. Nemám energii. Šest pomyslných hodin spánku a upravování textu. Předem tušim, že se na to vyseru. Jímá mě ze mě úžas. Po hádce, kterou vlastně asi zase vnímám jen já, se mám skvěle. Skoro spím. Jdu. Dobrou.
Burned-souled stories 