sugesce

nevim, co chci psát

je půlnoc. přesně půlnoc, zase jednou.

vždycky přes den si několikrát v hlavě projedu, co chci napsat. vnímam pointu, držím se jí. jenže pak přijde alkohol. přijde únava a hlad. člověku se nic nechce, obzvlášť pak vzpomínat na věci, který ho v rámci momentu netíží.

dopil jsem lahev červenýho, načal jsem ballantines, kterou tu měl schovanou spolubydlící. normálně whisku nepiju, dneska chci – nic víc na opití tady dneska nemam.

—

byl jsem tejden doma. člověk si tu začne zvykat a už aby jel dál, jinam, zpátky. je to těžký, to člověku nikdy nevysvětlíte. a nejde ani tak o těch … 11? hodin cesty. nejde ani o debilně málo místo v busu – jde o … jde o pocit, o zázemí, o příležitosti… jde o uvědomění si reality, jde o pochyby.

jde o pochyby! kdybych si žil na jednom místě, žiju si. kdybych žil (a studoval) u nás na víceménězápadě, učim se. jsem chytrej. snad si nestěžuju tolik. kdybych žil na východě, zpyšněj bych. je to tu marný, něco takovýho by nebylo těžký. začal bych mít ambice, ale ač to zní dobře, není.

ono obecně si lidi myslí, že toho ví víc, než vlastně ví. přirozená lidská vlastnost. jsem lepší, než jsem. nejsi. většinu lidstva přemáhá pocit, že si můžou dovolit, co chtějí, protože si myslí. jako klišé napíšu ‚nemyslí‘ (a budu dělat, že jsem to nenapsal). Mam tady kolem sebe různý lidi. nevim, jestli je na to východ speciální, ale spektrum je tady velký. vlastně si myslim, že by bylo i v plzni, ale tam jsem měl tu šanci bejt jen s intelektuální smetánkou (se kterou jsem se vždycky snažil jen držet krok).

(to je vlastně zajímavý – nikdy jsem si nepřišel chytrej – o tom jestě za chvíli asi – zároveň ale vim, že nejsem blbej. jsem na pomezí těchhle dvou skupin a nikdy jsem nevěděl, co tam dělat. je to zvláštní. pomlouvat tu hloupejší část se mi nechtělo, protože jsem se s nima i bavil, i jsem si s nima občas rozuměl. stejně to bylo samozřejmě obráceně. teď jsem chtěl napsat, že nebyl problém bavit se s těma hloupějšíma, ale s těma chytřejšíma, ale to taky není úplně pravda – lidi přeceňujou mluvu. každej mluví. mluví mluví mluví… a tolik toho o sobě nechává znát… a vlastně i o příběhu, kterej vypráví. má pointa je, že mi většinou stačilo chytat konverzaci intelektuálů a pak zmiňovat mezery, polopravdy, mít závěry, … a i když jsem o danym tématu nevěděl ani hovno, dokázal jsem odpovídat. je to asi nějakym intelektem, kterej ale totálně potápim depresema o tom, že nic reálně nevim o tom, o čem byla diskuse… rozpory a deprese o tom, jak jsem hloupej, ještě přijdou, tak se raděj sunu dál)

-jdu na cigáro-

byl jsem doma.

byl jsem tam tejden a během denních alkoholových dýchánků jsem chytil depresi. nebo třeba deprese. to je fuk. nevim, jestli je to alkoholem, životní situací nebo mnou. asi všechno z toho… ale abych se podělil – o čem jsou mé deprese:

vlastně nechápu, jak lidi můžou mít vůli žit. (začínám, koukám, dost z ostra.) na světě není jedinej bod, za kterýho by se mohl kdo chytit – vždycky bude někdo lepší, chytřejší, zábavnější… a snažit se o něco vlastně nemá reálně smysl si troufám říct. to je moje deprese. vlastně proč se o něco kurva snažit, když…proč? zabere to dny, týdny, měsíce, roky… a stejně se člověk nepohne ani zbla tam, kam by chtěl. nikdy nebude dost chytrej, nikdy nebude dost… já nevim, do myslete si. navíc do toho všeho může člověk zahrnout i umělečno, který se prostě nedá naučit. a stejně se rád považuju za umělce. a přitom je to taková marnost.snaha kreslit, snaha hrát na nástroj… k čemu, když nikdy nebudu významnej, nikdy nebudou nahrávky/fotky nikde než na nevýznamnym médiu mezi známejma…? a takhle je to se všim… proč se o … oh, ne, já nemam sílu to asi rozebírat. pointu znáte.

napsal jsem do titulku sugesce. proč? protože nevim, v jaký míře v mym životě funguje. nevim, do jaký míry to všechno nahoře souvisí se sugescí z mládí nebo jestli sugesce křesťanství, ve kterym žiju, mě netáhne někam, kam bych vůbec nechtěl… prostě proč? proč je člověk udělanej jak je a proč doprdele na to někdo musí trpět? proč někdo, kdo neumí fotit, malovat, psát, mluvit, … balit ženský, dělat sporty, … proč si někdo takovej o sobě myslí, že je frajer? mam jich kolem sebe několik… tak proč?

já vlastně nevim, na koho jsem nasranej… jestli na ty xichty, co si myslí, nebo sám na sebe…

několikrát mi tyhle sračky byly vymlouvány. že jsem dobrej, že jsem originální. dobrý, beru. vezmu si to k srdci na tejden a pak vypustim a budu si zase připadat jak nula… ale…

ne. žádný ale. já vlastně odpovědi znám. ty lidi jsou hloupí. já to prostě vim. a možná proto mě to sere čím dál víc. proč je svět plnej dementů? plnej těch, co si věří, aniž by měli? proč se sem narodí člověk, kterej neví, jak s tim vším naložit? proč? doprdele proč? …

vzývat Boha nebudu. nebylo by to fér. věřím v Něj a jak jsem teď v několika kázních (do školy) psal, víra v Něj znamená i víru v to, co řekl. takže ponesu svůj kříž (když zrovna budu bez alkoholu) a budu se modlit. anebo třeba za nějakej čas skočním. nemam totiž pocit, že na to všechno mam. v dnešním světě, kterej udává tempo, zábavu a život jako takovej penězma, vzděláním a sebevědomím, jsem totiž ztracenej.

mam strach. nevim.

…článek dost o ničem, co?…